Evakuace českých četníků ze Slovenska a Podkarpatské Rusi pohledem jejích aktérů

Napsal Ondřej Kolář (») 17. 6. 2019 v kategorii Kauzy, přečteno: 282×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

Zánik Česko-Slovenské republiky, osamostatnění Slovenska a Podkarpatské Rusi a vznik Protektorátu Čechy a Morava v polovině března 1939 postavily státní zaměstnance z českých zemí působící ve východních částech republiky do svízelné situace. V případě Slovenska se někteří patrně potýkali s obtížným dilematem, zda uposlechnout rozkazu a vrátit se do domoviny okupované nacistickým Německem.[1] Drtivá většina se však vrátila, ať již s ohledem na své rodiny v protektorátu, nebo kvůli tlaku slovenských úřadů i veřejnosti na „slovakizaci“ správy. Na Podkarpatské Rusi bezprostředně ohrožené maďarskou vojenskou akcí setrvání českých veřejných a správních činitelů přirozeně nepřicházelo v úvahu. Samotný průběh evakuace byl komplikován hektickými poměry danými probíhající proměnou mocenských struktur.

Tento příspěvek si neklade a cíl hodnotit politické souvislosti popisovaných událostí,[2] jde nám primárně o zachycení dramatických událostí března 1939 pohledem řadových příslušníků bezpečnostního aparátu, vesměs mužů mladšího či středního věku, zpravidla vychovávaných v intencích meziválečného čechoslovakismu a nezřídka poněkud dezorientovaných měnícími se poměry. Pokusíme se rekonstruovat prožitek účastníků evakuace a pochopit, jak tito muži vnímali situaci Slovenska a Podkarpatské Rusi a roli pořádkových složek v tehdejším dění. Naším primárním zdrojem se stane soubor četnických hlášení pro ministerstvo vnitra (MV) z konce března 1939, tedy pramen vytvořený s minimálním časovým odstupem.[3] Pro srovnání a zasazení informací do kontextu využíváme rovněž poznatky z publikovaných vzpomínek a odborné literatury.

Jeden ze souboru konvolutů četnických relací je doplněn soupisem stručných regest jednotlivých zpráv, označeným jako Pozoruhodné zprávy příslušníků četnictva vrátivších se ze Slovenska, resp. Podkarp. Rusi z posledních dnů jejich pobytu v těchto zemích. Není bez zajímavosti, že jinak je ve zkoumaných dokumentech téměř výhradně užíváno označení Karpatské Ukrajina, nikoliv Podkarpatská Rus. Z uvedených výtahů (obvykle v rozsahu 1–3 vět) lze usuzovat na motivaci MV ke sběru informací o průběhu evakuace: Velká pozornost byla věnována případům krádeží a konfiskaci majetku četníků, patrně pro účely zajištění případných kompenzací. Dále se zájem logicky soustředil na informace o padlých, zraněných, zajatých a zběhlých příslušnících ozbrojených sborů.

Poměry před březnem 1939

Některé relace začínají stručným nástinem poměrů. Kupříkladu vrchní strážmistr Mikuláš Bednář uvedl, že „v poslední době byla na Podk. Rusi vedena hrubá agitace pro odstranění všech českých zaměstnanců, t. j. též i četníků, ze státních služeb. Činili tak zejména do místa přišedší cizí Ukrajinci, pak státní zaměstnanci v místě rození a v neposlední řadě i místní inteligence, která cítila téměř vesměs maďarsky“. Napjatou situaci Bednář dokreslil popisem tábora lidu ve Velkém Berezném koncem února 1939, kdy příslušníci Karpatské Siče protestovali proti zařazení československých vlajek do průvodu.

Praporčík Rudolf Vagner v poněkud kusé a místy nesouvislé relaci charakterizoval poměry v obvodu četnické stanice Jarok nedaleko Užhorodu takto: Obyvatelstvo bylo asi do roku 1935 směru komunistického převážnou většinou. Komunismus ustupoval směru agrárnímu, Kurťakovému a Fencikovu. Kurťakovci (Brody) jakož i Fencik usměrňovali obyvatele proti Čechům“. Agilně si počínali zejména místní učitelé. Důsledky této agitace se projevily při mobilizaci v září 1938, kdy mnozí obyvatelé prohlašovali, „že ví, co mají dělat, až dostanou zbraně“.

V období druhé republiky „vrhli se zejména Maďaroni“ na formování Karpaské Siče a Ukrajinské národní obrany. Zákroky četnictva proti členům Siče měly zpravidla za následky stížnosti a protesty. Dokonce o zemském četnickém veliteli se v autonomistických kruzích hovořilo jako o člověku, který jde Siči na ruku. „Pravých Ukrajinců bylo mizivé procento. Byli to haličtí uprchlíci. Mezi lidem měli značný vliv. Na úřadech byli Maďaroni, jež se kryli pláštíkem Ukrajinství“.

Svérázné poměry panovaly v okolí Užhorodu. Po vídeňské arbitráži byla 10. listopadu 1938 demarkační linie obsazena jednotkami SOS, pravidelné vojsko se nacházelo zhruba 7 kilometrů v zázemí. Jak vzpomínal strážmistr Karel Studnář, občasné přestřelky s maďarskými bojůvkami službu vážněji nenarušovaly. Až kolem poloviny ledna 1939 se objevily zprávy o zamýšleném maďarském vojenském výpadu ve směru na Užok, které vedly k posílení SOS. Maďarům hrála do karet i sílící agitace sičovců, která dle Studnáře měla za následek pokles zájmu Čechů o osud Podkarpatské Rusi. V této situaci maďarské vojsko na několika místech 4. a 5. února překročilo hranici, bylo však odraženo. V příštích týdnech maďarští vojáci budovali okopy v těsné blízkosti demarkační čáry. Zároveň bylo možno pozorovat soustřeďování vojenských útvarů ve městech podél této linie. Ač SOS tyto poznatky hlásila nadřízeným orgánům, nebyla přijata relevantní opatření.

Strážmistr Karel Černovský velel družstvu SOS střežícímu hraniční most v Domanicích nedaleko Užhorodu, u kterého sloužil i Studnář. Od důvěrníků měli četníci zprávy, že se mezi maďarskými vojáky hovoří o chystaném útoku na Podkarpatskou Rus v polovině března. O tomto poznatku Černovský 8. března 1939 informoval velitele praporu SOS podplukovníka Otto Fencla.[4] Sám však nebyl o pravdivosti informace přesvědčen: „Takovéto zprávy byly však maďarským vojskem rozhlašovány stále“.

Poněkud odlišně než jeho starší a zkušenější kolegové vnímal svou situaci četník na zkoušku Ladislav Rutte zařazený v listopadu 1938 na stanici do Ťačova: „Po celou dobu [...] se nám tam velice líbilo, přesto však jsme měli jediné přání, abychom jeli zpět do Čech.“ Namísto toho však Rutteho čekalo přeložení k SOS do prostoru Užhorodu, kde byl se svými druhy ubytován ve vile maďarského státního příslušníka, po vídeňské arbitráži vypovězeného z Č-SR. Během střežení hraničního mostu se Ruttemu občas naskytla příležitost k rozhovoru s maďarskými hlídkami, mezi nimiž byli i vojáci ze zabraných území. „Službu v maďarském vojsku moc nechválili“. I místní civilisté hovořili o případech sebevražd maďarských vojáků, mimo to si stěžovali na drahotu v maďarském záboru.

Štábní strážmistr František Matějka měl zkušenost z polské hranice: „Poslední dobou vzrostlo v Karpatské Ukrajině silné hnutí pro utvoření samostatného státu Velké Ukrajiny. Toto hnutí bylo podporováno ponejvíce ze zahraničí, za kterýmžto účelem přecházelo ze zahraničí, jmenovitě z Polska, na Karpatskou Ukrajinu větší množství ozbrojených tlup“. Matějka také zmiňuje utvoření Karpatské Siče, „stejnokrojovaného neozbrojeného sboru“ ustaveného „po vzoru Hlinkovy gardy na Slovensku“. Mimo to ovšem existovalo „hnutí velkoruského směru“, jehož mnozí příznivci byli internováni v táboře v Rachově-Ústěrikách.

Odlišnou a poměrně neobvyklou zkušenost měl praporčík Josef Lehečka zařazený na stanici v Nižných Vereckách v okrese Svalava, kde četníci krom jiného střežili mosty ohrožené útoky polských bojůvek.[5] V ranních hodinách 10. listopadu 1938 Lehečka s četníkem na zkoušku Petrem Maruniákem během obchůzky uslyšeli silnou detonaci. „V domnění, že partisáni vyhodili na silnici směrem ke Svalavě některý most“, Lehečka vyrazil na četnickou stanici, kde zároveň sídlilo družstvo SOS. Jeho velitel, inspektor finanční stráže Vrbenský, vyslechl hlášení a vyslal Lehečku s Maruniákem na průzkum.

Když se četníci vydali k jednomu z dvojice mostů v Nižných Vereckách, ozval se další výbuch. Záhy Lehečka uslyšel ze tmy výkřik „Stůj! Ruce vzhůru“! V domnění, že jde o volání druhé četnické hlídky, která se pohybovala v okolí, se Lehečka rozběhl za hlasem, aby případně přispěl k zadržení pachatele. Záhy narazil na dvojici mužů v uniformách s helmami a puškami, které vyzval k zastavení. Když jeden z mužů pozvedl pušku, četník proti němu vystřelil. Současně však vypálil i diverzant. Vzápětí se ozvala kulometná palba ve směru od mostu a ke střelbě se přidal i Maruniák, jenž se ve tmě poněkud opozdil. Lehečka se skryl za plotem blízkého stavení. Když střelba zakrátko ustala, pokusil se ve tmě najít Maruniáka. To se mu nepodařilo, tak se rozhodl raději zůstat v poměrně dobře krytém postavení ve dvoře.

Po několika minutách uslyšel volání: „Halo, tady jsou četníci, nestřílet!“ V domnění, že jde o kolegy ze stanice, Lehečka opustil úkryt, záhy však ve tmě rozpoznal skupinu ozbrojených Poláků se zajatým Maruniákem. Ten údajně sám vyzýval Lehečku ke kapitulaci: „Pane praporčíku, vzdejte se, není Vám to nic platné, je na Vás namířeno 10 pušek“. Za dané situace se Lehečka nechal odzbrojit a zajmout.

Oba zajatci pak byli vedeni k polským hranicím. Během cesty si Lehečka povšiml, že několik ze zhruba čtyřiceti Poláků má na sobě československé uniformy. Při průchodu kolem pozic SOS bylo četníkům nařízeno, aby se hlasitě ohlásili a předešli tak případné střelbě. Na to měl Lehečka zvolat: „Tady jest četnictvo, nestřílejte, jsme zajati“. Tato snaha upozornit kolegy na hrozící nebezpečí byla pochopitelně záhy rázně zaražena a Polákům se podařilo zajmout ještě strážmistra Ludvíka Pokorného. Další dva četníci uprchli. Za obcí skupina narazila na oddíl devíti četníků, z nichž sedm se po kratším vyjednávání vzdalo pod pohrůžkou kulometné palby. Zbývajícím dvěma se zřejmě podařilo utéct. Během další cesty k hranicím došlo ještě několika přestřelkám.

Před hranicemi se oddíl rozdělil a dvanáct „partyzánů“ zavedlo zajatce na policejní stanici v Krivce. Policisté sice partyzány odzbrojili (dost možná jen formálně a naoko), četníky však zadrželi a transportovali k soudu. Zde byli Čechoslováci dotazováni na národnost svých únosců. Ti podle Lehečky mezi sebou mluvili polsky, rusínsky i maďarsky; jeho tvrzení, že šlo o Poláky, však vyšetřovatelé odmítli zanést do protokolu. Až 18. listopadu pak došlo ke konfrontaci Lehečky s vůdcem „partyzánů“ poručíkem Vinerem, „zda se známe a zda jsme nebyli domluveni s tlupou“. Poté byla zajatcům přislíbena repatriace.

Místo toho však nadále zůstali ve vazbě. Až 10. února 1939 obdrželi písemnou žalobu, jejíž znění bohužel není známo. Teprve 14. března dozorci povolili vězňům vycházky, o pět dní později pak konečně došlo k propuštění četníků. Ti se pak vrátili do protektorátu přes Moravskou Ostravu.

Četníci evakuovaní ze Slovenska poměry předcházející rozpadu Č-SR obvykle glosovali jen stručně či vůbec ne. Výjimkou je zpráva okresního velitele ve Staré Lubovni Bohumíra Tuhého, jinak též talentovaného amatérského historika a sběratele militarií z války roku 1866.[6] Ten popsal shromáždění hlinkovců 9. října 1938, kdy řečník kaplan Štěpán Petrov „urážel český národ“ a poté vedl dav asi osmi tisíc osob do ulic. Když demonstranti strhli několik státních vlajek z místních úřadů a synagogy,[7] Tuhý zakročil „se 4 četníky vyzbrojenými plynovými svíčkami, kterých jsem jen s ohledem na velké množství malých dětí nepoužil, ale dav za přispění velitele stanice vrch. str. Václava Bělohlávka a jemu svěřeného oddílu bez použití jakékoliv zbraně rozehnal. Dav se vrhl na byty židovských obchodníků, které mínil drancovat. Také tomu jsem zabránil.“

Druhého dne byl Petrov po dohodě s vojenskými orgány nakrátko zatčen. S ohledem na napjaté poměry na polské hranici posádkové velitelství v Podolinci zhruba ve stejné době vyslalo do města oddíl asi osmi desítek vojáků. Když se napětí vyvolané mnichovskými událostmi poněkud uklidnilo, byli vojáci po dvou týdnech staženi. Sám Tuhý koncem října onemocněl a musel být převezen do Čech, pročež již nebyl svědkem dalšího dění v regionu.

Evakuace z Podkarpatské Rusi

Při pročítání dobových hlášení je patrné, že situace v jednotlivých regionech se diametrálně lišila. Poměrně klidně a spořádaně proběhla evakuace četnické stanice ve Svalavě, kterou popsal praporčík Karel Matějíček, odkomandovaný do Svalavy z Mukačeva. Zkušený četník sloužící na Podkarpatské Rusi již od roku 1922 stejně jako jeho kolegové 14. března 1939 odeslal manželku najatým autem do Prešova, odkud měly ženy pokračovat dále na Moravu. Osazenstvo stanice se o den později stáhlo i s několika bednami úředních spisů, které četníci po příjezdu odevzdali. Evakuace proběhla přes polské území, kde četníci museli odevzdat zbraně, jinak se s nimi však zacházelo slušně. Jelikož v důsledku zániku Č-SR byl problém v Polsku směnit československé peníze a zakoupit potraviny, byli četníci stravováni polským Červeným křížem. Transport bez větších potíží dorazil 17. března do Brna.

Složitější byla cesta Matějíčkovi manželky, kterou během průjezdu Slovenskem několikrát okradli gardisté a která se po příjezdu na Moravu psychicky zhroutila. Mimo to manželé Matějíčkovi zanechali v Mukačevu a Svalavě většinu svého jmění.

Na četnickou stanici v podkarpatoruské Kostrině, kde sloužil Mikuláš Bednář, přišel již 14. března kolem půl jedenácté dopoledne rozkaz „aby četnictvo vyrozumělo civilní st. zaměstnance čs. národnosti, aby se připravili na evakuaci. Četníci a finanční stráž mají zůstat na místě“. O den později následoval rozkaz z velitelství oddělení ve Velkém Berezném, kam se mělo mužstvo stanice přesunout. „Inventář stanice měl být předán jako při evakuaci, [...] mob.[ilizační] a taj.[né] spisy spáleny. Soukromý majetek všech ženatých četníků zůstal na místě“. Již během předchozí noci část četníků využila průjezdu vojenského transportu, s nímž odeslala své manželky do Prešova. Tam, jak se Bednář později dozvěděl, byly ženy gardisty obrány o peníze, cennosti a vkladní knížky (často zmiňované konfiskace vkladních knížek byly důsledkem zákazu vývozu cenných papírů, jenž následoval záhy po vyhlášení slovenské samostatnosti). Bednářova manželka Marie sice obdržela stvrzenku, ta jí však byla během další cesty zabavena na nádraží ve Spišské Nové Vsi, „prý na telefonický rozkaz slovenské vlády“.

Mužstvo četnického oddělení ve Velkém Berezném mezitím 15. března zahájilo pěší přesun k Prešovu, přičemž cestou poblíž Malého Berezného čelilo ostřelování maďarským vojenským letounem.[8] V Prešově Hlinkova garda nařídila četníkům odevzdat zbraně, na což bylo po jistém váhání přistoupeno kvůli obavám z možného krveprolití. Další průběh cesty již Bednář bohužel nelíčí, pouze se přimlouvá za zajištění kompenzace za majetek ponechaný na Podkarpatské Rusi a zabavený na Slovensku. „Je velmi značné procento četníků a jejich rodin, kteří kromě šatů na sobě a odnešených v kufříku neb tlumoku, jako v mém případě, nemají vůbec žádného majetku“.

Ještě dramatičtější okolnosti evakuace popsal vrchní strážmistr František Čvančara, který v kritických dnech velel stanici v Kamenici nad Uhom v okrese Seredná. V blízkosti jeho působiště v noci ze 14. na 15. březen probíhaly boje mezi maďarskou armádou a jednotkami SOS, které byly v ranních hodinách přinuceny k ústupu. Četnická stanice obdržela od velitelství oddělení ve Velkém Berezném příkaz k evakuaci. Postup maďarských vojsk byl však tak rychlý, že zbyl jen čas ku spálení mob.[ilizačních] a dův.[ěrných] spisů“.

Rodiny četníků odcestovaly směrem na Perečín, osazenstvo stanice pak z Kamenice, ostřelované maďarským dělostřelectvem, ustoupilo společně s oddíly SOS. Cestou se kontingent zřejmě připojil k centrální skupině ustupujících četníků z Velkého Berezného, jelikož Čvančara podobně jako Bednář popisuje letecký útok u Malého Berezného a následné odzbrojení v Prešově. Zde byl autokar, v němž cestoval Čvančara s několika druhy, obklíčen gardisty a transportován do kasáren, kde četníci museli odevzdat zbraně. Čvančarovým úspěchem v dané situaci bylo, že se mu podařilo utajit a propašovat 23 000 korun, které obdržel 14. března na evakuační výlohy od četníků z okolních stanic. Těm pak peníze po úspěšném příjezdu do Prahy vyplatil. Sám však na Podkarpatské Rusi musel zanechat osobní majetek, jehož cenu odhadl na 50 000 korun.

Situace v kritických březnových dnech v Jaroku zachytil Rudolf Vagner. Sičovci se zde od 13. března domáhali zbraní, aby se mohli účastnit obrany země proti Maďarům. Později však na některých místech přepadali evakuující se rodiny státních zaměstnanců a odzbrojili strážmistry Maráka, Tintěru a Hradila. Sám Vagner opustil Jarok 15. března kolem čtvrté hodiny, aby doprovodil zraněné členy SOS ustupující přes obec do Perečína. Cestou se připojili k vojákům stahujícím se po šestnáctihodinovém boji z linie Užhorod – Kadlubec. Dále se evakuovali společně s četníky z Velkého Berezného, s nimiž prodělali již zmíněné ostřelování maďarským letcem a odzbrojení v Prešově. Na tom se dle Vagnera kromě gardistů podíleli i slovenští vojenští důstojníci. I před následným odjezdem z města byli četníci na nádraží šacováni ozbrojenými civilisty, kteří několik četníků okradli o osobní věci. V případě Vagnera „mínila provésti osobní prohlídku dívka asi 22 roční, proto jsem se vzepřel, jelikož to bylo pro mne ponižující. Po kontroversi byl jsem propuštěn“.

Rovněž štábní strážmistr František Matějka popsal některé incidenty s příslušníky Siče, mimo jiné přepadení vojenské posádky v Chustu, kde se ukrajinští nacionalisté chtěli 14. března 1939 zmocnit zbraní, jež by použili proti Maďarům, ale též proti Čechům. Odpoledne 15. března příslušníci Siče napadli u Tiačevy vojenskou kolonu evakuující rodiny státních zaměstnanců do Rumunska. Krátce poté u Buštiny v boji se sičovci padl strážmistr Fořt a příslušník finanční stráže.[9] Odzbrojování vojáků a četníků sičovci podle Matějky probíhalo „z nařízení ukrajinské vlády“. Fořtovy ostatky pak četníci, mezi nimiž byl i Matějka, odvezli do Rumunska. Evakuovaný oddíl pak pokračoval v cestě přes jugoslávské území, odkud četníky převezly německé vlaky do protektorátu.

K okolnostem Fořtovy smrti se vrátili i další svědci, mezi nimi strážmistr Richard Karel Bukovanský. Ten byl od 12. března 1939 přidělen jako řidič k družstvu SOS v Izi nedaleko Chustu. „Naším úkolem bylo, aby organizované jednotky Siče nepřicházely na pomoc ozbrojeným jednotkám Siče, které ze dne 13. na 14. března 1939 napadaly četnické kasárny a hlídky v městě rozeslané v úmyslu zmocniti se veškerých zbraní“. Dne 14. března četníci s vojáky zlikvidovali barákový tábor Siče v Chustu, příslušníci SOS pak nadále hlídkovali přímo ve městě.  Během jedné z hlídek Bukovanský a jeho druhové zahlédli v okně hostince ozbrojené sičovce, kteří se zřejmě chystali hlídku napadnout střelbou z týlu. Příslušníci SOS zahájili útok, při kterém jednoho ozbrojence zastřelili a šest dalších zajali. Později téhož dne byla hlídka v prostoru kolem nádraží několikrát napadena střelbou z pistolí. Téhož dne kolem 15. hodiny dostali muži z SOS rozkaz zakročit proti oddílům Siče na Izské ulici, ty však před příchodem Čechoslováků ustoupily. Jedním z ohnisek bojů ve městě se stal hotel Koruna.  Podle strážmistra Adolfa Kudláčka, jehož svědectví se převážně kryje s výpovědí Bukovanského, po četnících během nepokojů v Chustu střílelo několik mužů v policejních uniformách, snad rusínští dezertéři z policejního sboru.

Druhý den ráno se před budovu kasáren dostavila delegace sičovců žádajících s odvoláním na údajné nařízení vlády, aby jednotky SOS odevzdaly dvě třetiny zbraní, „že oni sami půjdou na hranice brániti postup Maďarů“. Zbraně byly skutečně vydány, mužstvo se však záhy dovyzbrojilo z rezerv posádkového velitelství. Podle Kudláčka byl u jednání přítomen poslanec Tulek, který příslušníky SOS přesvědčoval, že sičovci chtějí pouze bojovat proti Maďarům a nebudou Čechy napadat.

Téhož dne byl zahájen ústup k rumunským hranicím. Před Sekernicí hlídka Siče Čechy varovala, že „v Saldoboši a Buštině budem úplně odzbrojeni a rozmetáni jejich přesilou“. Za Sekernicí byl oddíl překvapen palbou, která si vyžádala život strážmistra Fořta. Zákrok dvou vojenských vozidel umožnil soustředěný ústup do Ťačova. Město měli v rukou místní Maďaři, „kteří nám za naše služby proti Sičům děkovali a vykřikovali, že oni s nimi pořádek udělají“. Jelikož se četníci obávali pronásledování ze strany sičovců, nechali Maďarům část výzbroje, aby tito kryli jejich ústup. Zbývající zbraně a munici pak po přechodu hranic odevzdali Rumunům.

Účastníkem bojů v Chustu byl také strážmistr Karel Loukotka. Ten se účastnil obsazování spolkového domu Siče, při němž byl postřelen respicient finanční stráže Kosobud. Zadržené sičovce pak vyslýchal zástupce velitele praporu SOS vrchní inspektor finanční stráže Kesner ve spolupráci s několika četníky. Následně mužstvo dostalo úkol střežit budovu německého konzulátu, „neboť velitel čety St.O.S. zaručil německému konzulovi, jeho úředníkům a zaměstnancům naprostou osobní bezpečnost“. Průběh evakuace 15. března pak Loukotka vylíčil shodně s ostatními svědky. Z rumunského Tačeva 17. března pokračoval s dalšími pětatřiceti muži do Apy a odtud další den po železnici přes Kluž do Cerdy, kam transport dorazil 19. března. Po dvou dnech se oddíl vydal na další cestu přes Jugoslávii a do Prahy se dostal 24. března večer. Hned následujícího dne Loukotka sepsal své hlášení.

Jiný průběh měly události v okolí Domanína, kde patnáctičlenné družstvo strážmistra Černovského 14. března odpoledne pozorovalo, jak z bývalých kasáren 36. pěšího pluku v Užhorodě (od podzimu 1938 obsazeném Maďary) vycházejí plně vyzbrojené maďarské jednotky zhruba v síle praporu. Večer se hlídka SOS u kanálu Schwemm dostala pod kulometnou palbu z maďarského břehu. Po tomto incidentu Černovského družstvo zaujalo obranná postavení a zahájilo odvetnou palbu. K maďarské střelbě ze tří či čtyř kulometů a většího množství pušek se kolem devatenácté hodiny přidala dělostřelba. Hluk v okolí nasvědčoval tomu, že nepřítel napadl sousední družstva SOS. Černovský telefonicky informoval velitele roty SOS v Domaníně nadporučíka Soukupa, který Černovskému před půlnocí sdělil, že na svých pozicích již v okolí Užhorodu zůstávají pouze tři družstva, ostatní ustoupila.

Mezitím sílil tlak maďarské pěchoty na družstvo bránící most. Černovského mužům se podařilo odrazit několik výpadů. Velitel obránců později vzpomínal, že Maďaři naštěstí stříleli velmi nepřesně. Jeden z maďarských vojáků padl asi 20 metrů od československých pozic. „3 příslušníci mého družstva se rozhodli, že jeho tělo přes prudkou palbu s maď. strany k nám přenesou, abychom tak měli druhého dne důkaz, že na nás útočilo řadové maďarské vojsko“. To však Soukup zakázal. Kolem třetí hodiny ráno se družstvo ocitlo pod boční palbou z okolních výšin, odkud byly československé oddíly vytlačeny. Jelikož nebyla šance na včasný příchod požadovaných posil, velitel roty Černovskému nařídil stáhnout se asi 3 kilometry směrem k Onkovcům (Člen Černovského družstva Karel Studnář obec označoval jako Onkanočo). Zde se sešlo cekem pět družstev SOS a oddíl vojáků se dvěma tanky.

Okolo sedmé ráno 15. března Maďaři s dělostřeleckou podporou vyrazili proti Onkovcům. Československé tanky vyjely do protiútoku, čímž na sebe soustředily nepřátelskou palbu. Tím nakrátko ulevily střelbou ohroženým pozicím SOS, brzy se ale musely stáhnout. Četnický strážmistr Studnář utrpěl střelné zranění pravého kotníku. Spolubojovníci jej na jízdním kole odtlačili k železniční stanici a zde přeložili na vojenský sanitní automobil, který raněného převezl do nemocnice v Perečíně. S jejím personálem se pak Studnář evakuoval do Humenného.

Takto věci líčil Černovský. Sám Studnář případ popisuje poněkud odlišně: Po zranění jej strážmistři Tomšů a Fachlík dopravili na ošetřovnu v Onkovcích. Po prvotním ošetření očekával příjezd sanitního auta. V důsledku silné maďarské dělostřelby však vojáci včetně zdravotníků zakrátko ustoupili a zraněného Studnáře ponechali na místě. Ten se snažil najít vhodný kryt, náhodně při tom narazil na četaře Švece od 36. pluku, který jej na kole odvezl do Kamence. Odtud pak byl přepraven vozem do Perečína a dále do Humenného. Odtud se 18. března dostal do Prešova a po dvou dnech do Prahy.

Boje o Onkovce zatím pokračovaly. Hodinu po zahájení útoku se nad obcí objevilo maďarské letadlo, které navedlo dělostřeleckou palbu na pozice obránců. Kolem deváté hodiny museli Čechoslováci ustoupit. Při vyklízení pozic je krylo husté sněžení. V poledne oddíl dorazil do Kamenice nad Uhom, kde Černovského družstvo „dostalo opět rozkaz umístiti se podél silnice, řeky a železniční tratě s úkolem zaraziti postup Maďarů“. O tři hodiny později se objevil velitel 36. pěšího pluku Sýkora, který příslušníky SOS informoval o okupaci Čecha a Moravy a oznámil, „že jsme součástí německé armády“. Dále nařídil v případě silného náporu Maďarů ustoupit do kilometr vzdálené připravené obranné linie. V proslovu také zmínil, že v Onkovcích padlo deset členů SOS. Z Černovského družstva chybělo šest mužů, kteří se během ústupu odpojili od hlavní skupiny. Příštího dne se ovšem v Perečíně opět připojili.

Vraťme se však do Kamenice nad Uhom. Vojenské jednotky střežící okolní návrší se v noci na 16. března stáhly, aniž by o tom někdo informoval družstva SOS. Když pak Maďaři ve tři hodiny ráno zaútočili, musel Černovský po dvou hodinách nařídit ústup. Záložní obrannou linii jeho muži našli téměř opuštěnou. Spolu s oddílem vojska disponujícím dvěma děly a dvěma tanky pak pod tlakem Maďarů dále ustupovali. Až po poledni přišel rozkaz k přesunu do Perečína, odkud byla jednotka v 16 hodin transportována vlakem do Malého Berezného. Po noclehu v osadě Ubla následovala cesta do Prešova, kde byl kontingent odzbrojen. Večer 17. března pak muži konečně mohli nastoupit do vlaku směřujícího do Prahy. „Chování Slováků civilistů i gardistů bylo vůči nám povýšené, zřejmě nás přehlíželi. Po celou dobu cesty vlakem přes Slovensko zůstaly vozy nevytopeny.“

Svou relaci Černovský – tak jako mnozí další – uzavřel výčtem majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi. Na vysvětlenou dodal: „Poměry na Karpatské Ukrajině byly poslední dobou klidné, její obsazení maďarským vojskem nikdo neočekával, a proto velká většina zaměstnanců-Čechů svůj majetek neodstěhovala“.

Ústupovými boji přes Onkovku a Kamenici prošli také četníci na zkoušku Ladislav Rutte a František Fejtek, jejichž svědectví jsou oproti líčením zkušenějších Černovského a Studnáře poněkud neucelená a místy zmatečná.

Z řady dalších výpovědí, pro jejichž bližší rozbor zde nemáme dostatek prostoru, uveďme ještě alespoň relaci štábního strážmistra Pavla Hintermüllera, který popsal boj s Maďary v obvodu stanice Vyšní Koropec nedaleko Mukačeva 14. března 1939. Zde měl dle Hintermüllera padnout „polic. dozorce Ťuška, jenž byl národnosti rusínské“. Jednalo se o Ivana Tyušku zařazeného k 37. praporu SOS. Detaily však zpráva bohužel neuvádí.

Evakuace ze Slovenska

Zprávy četníků ze Slovenska jsou oproti relacím jejich kolegů z Podkarpatské Rusi zpravidla lakoničtější, což je patrně dáno zejména méně dramatickým průběhem událostí.

Kupříkladu vrchní strážmistr Ladislav Kraus přidělený k ZČV Praha a pobývající u rodiny na Slovensku se již 14. března 1939 po obdržení zprávy o vyhlášení slovenské samostatnosti patrně z vlastní iniciativy vydal do Prahy. Na nádraží ve Vrútkách však byl zajištěn příslušníky Hlinkovy gardy, kteří mu oproti potvrzení zabavili služební šavli s opaskem a tři vkladní knížky.

Na řadě míst se dopady vyhlášení slovenské samostatnosti projevily s mírným zpožděním. Štábní strážmistr Antonín Šrankota konal službu až do 17. března, kdy stanice o půl jedenácté večer obdržela fonogram nařizující odzbrojit četníky české národnosti a zamezit jim vstup na stanici. „Odzbrojení bylo provedeno v naprostém klidu“. Šrankota, jenž měl za manželku Slovenku, požádal o ponechání ve službě. V poslední březnový den ale obdržel zamítavou odpověď a spolu s ní propouštěcí dekret.

Strážmistr Josef Kubů zařazený u bratislavského oddělení pouze udal, že byl 17. března „odzbrojen německým SS oddílem“ a téhož dne propuštěn ze služby. „Příkoří ze strany obyvatelstva a slovenského četnictva nebylo nám činěno“. Štábního strážmistra Václava Koreše v Turé Lúke zprostili služby až 25. března 1939. Stalo se tak na základě fonogramu ZČV v Bratislavě č. 123dův/39 ze 17. března. Štábní strážmistr Josef Práger od oddělení v Prešově, zproštěný služby 18. března, si k situaci poznamenal: „Činnost Hlinkové gardy a obyvatelů se omezila pouze na lidi židovské národnosti. Vůči příslušníkům četnictva české národnosti se chovali jak gardisti tak obyvatelé – korektně. Rovněž při stěhování mé rodiny z místa kmenové stanice do Čech nebyl na mě činěn žádný nátlak“. Horší zkušenosti měl štábní strážmistr Viktor Skála, jemuž gardisté zabavili osobní zbraň. Až 4. dubna mu pistole byla na četnické stanici vrácena.

Průběh cesty do protektorátu většina četníků ze Slovenska blíže nepopisuje. K výjimkám patří vrchní strážmistr Alois Kaštánek, který byl 18. března zproštěn služby. Když o pět dní později Maďaři vojensky napadli východní Slovensko, rozhodl se s dalšími „odstavenými“ českými četníky z vlastní iniciativy odejít přes Polsko.

Shrnutí

Výpovědní hodnotu zkoumaného materiálu nelze přeceňovat. V první řadě je třeba mít na paměti značnou subjektivitu pramenů a pravděpodobnou snahu autorů obhájit svoje jednání, případně odůvodnit své nároky na náhradu obtížně ověřitelných ztrát na majetku. Informativnost textů limituje také kvalitativní i kvantitativní nevyváženost dochovaných svědectví: zatímco např. z okolí Svalavy či Chustu máme velké množství zpráv umožňujících srovnání, jiné relace nemáme s čím komparovat. V některých zprávách je patrná nedostatečná orientace v komplikovaných společenských poměrech (nerozlišování mezi maďarskými a ukrajinskými nacionalisty) či nedostatečná schopnost jasně písemně formulovat fakta a dojmy. Zřetelné je soustředění na činnost četnictva, např. okolnosti úmrtí respicienta finanční stráže Kocourka jsou připomenuty zcela okrajově, byť o předmětném střetu se sičovci vypovídalo více svědků. Pozornost zasluhuje určité, zřejmě cílené, obcházení údajů o vzniku protektorátu a vztahu k Německu – k těmto věcem se autoři relací zpravidla nevyjadřovali, nebo se jich dotkli jen okrajově.

Patrný je také rozdíl v líčení dění na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V nejvýchodnější části republiky měly události podstatně dramatičtější průběh. Na Slovensku (jak dokládá např. svědectví Bohumíra Tuhého) sice také nebyla nouze o napjaté situace, většině četníků se ale podařilo odcestovat bez závažnějších incidentů. Pozornost zasluhuje především kontrast mezi líčením převážně korektního chování Slováků vůči místním četníkům na jedné straně a incidenty (zejména v Prešově), jichž se podle pramenů měli dopouštět tamní gardisté i civilisté vůči četníkům evakuujícím se z Podkarpatské Rusi. Můžeme vyslovit předpoklad, že s mnohými četníky dlouhodobě pobývajícími v určitých lokalitách dokázalo tamní obyvatelstvo relativně dobře vycházet. Oproti tomu přesuny ozbrojených sil z Podkarpatské Rusi v chaotické atmosféře po rozpadu Č-SR zajisté vyvolávaly různé emoce.

Poměrně konsolidovaným vztahům osazenstva četnických stanic a lokální populace nasvědčuje i snaha některých četníků o setrvání na Slovensku. Žadatelů o ponechání na stávajícím místě bylo nejspíše více, málokterý to ale v hlášeních pro protektorátní úřady přiznal. Ostatně takové chování mohlo být vnímáno jako projev nedostatečné loajality a důvod k propuštění od sboru.

Ač jsou mnohé detaily dobových svědectví zdánlivě marginální, zajímavě dokreslují složitost doby a dopady „velkých dějin“ na lidské osudy.

Ivana KOLÁŘOVÁ – Ondřej KOLÁŘ


[1] Doložené příklady vojáků z povolání ukazují, že nezanedbatelná část se nakonec rozhodla pro setrvání na Slovensku, ať již kvůli rodinným vazbám, pracovnímu zajištění nebo obavám z perzekuce ze strany okupantů v českých zemích (Srov. HLAVIENKA, Lubomír: Jaro a léto 1939 jako zdroj tradice a poslání pro slovenské ozbrojené síly. Slezský sborník, roč. 112, 2014, č. 2, s. 231–250). Vojáci z povolání ovšem představují krajně specifický prvek – s ohledem na oprávněné obavy ze zrušení či razantní početní okleštění české armády mohl voják, byl-li u útvaru dobře zapsán, vidět v kariéře ve slovenské armádě rozumné profesní východisko. Navíc kvůli převaze Čechů v důstojnických a poddůstojnických funkcích by Slovensko mělo problém všechny tyto muže naráz nahradit. Představitelé jiných odvětví státní správy měli poněkud vyšší šance na nalezení pracovního uplatnění v protektorátu. Dosavadní stav bádání však zatím neumožňuje podrobné srovnání situace v případě jednotlivých profesí.

[2] Ty jsou ostatně již dostatečně podchyceny v existující literatuře, srov. zejména: FIAMOVÁ, Martina: Slovenský štát 1939–1945: predstavy a realita. Bratislava: Historický ústav SAV, 2014; HOŘEC, Jaromír: Nedělitelná svoboda – Podkarpatská Rus. Praha: Společnost přátel Podkarpatské Rusi, 1992; KAMENEC, Ivan: Slovenský stát (1939–1945). Praha: Anomal, 1992; POP, Ivan: Podkarpatská Rus. Praha: Libri, 2005.

[3] Materiál je uložen v Národním archivu v Praze, fond Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. 6084.

[4] Viz LÁŠEK, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha: Codyprint, 2009.

[5] K polským diverzním aktivitám na území Č-SR srov. Dąbrowski, Dariusz: Medzi Tešínskom a Podkarpatskou Rusou. (K niektorým aspektom plánov poľskej diverzie na Slovensku v rokoch 1938–1939). In: LACKO, Martin (ed.): Slovenská republika 1939–1945 očami mladých historikov II. Trnava: Martin Lacko vlastným nákladom, 2003, s. 83–96.

[6] Svatošová, Andrea: Sběratel zbraní a milovník bitvy na Chlumu Bohumír Tuhý. In: Bellum 1866: časopis Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, roč. 17 (19), 2008, č. 1, s. 92–103.

[7] K problematice antisemitismu v meziválečném Československu nejnověji viz FRANKL, Michal – SZABÓ, Miloslav: Budování státu bez antisemitismu? Násilí, diskurz loajality a vznik Československa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015.

[8] Obecně k maďarským vojenským operacím na Podkarpatské Rusi viz LÁŠEK, R.: Obrana Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů, 2009, č. 1, s. 21­–29.

[9] Jednatřicetiletý Václav Fořt padl 16. března mezi obcemi Buština a Sekernice spolu s vrchním respicientem finanční stráže Miroslavem Kocourkem.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a osm