Henleinovský puč ve Městě Albrechticích 1938

Napsal Ondřej Kolář (») 20. 11. 2018 v kategorii Kauzy, přečteno: 207×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Září 1938 v československo-německém pohraničí přineslo stovky dramatických epizod, často spojené s oběťmi na životech. Právě incidenty spjaté s vraždami příslušníků československých bezpečnostních složek pochopitelně přitahovaly převážnou část badatelské pozornosti. Výjimkou dnes již nejsou ani publikace, usilující o komplexnější podchycení německé iredenty v určitém regionu. 

Předkládaná studie usiluje o popis a analýzu henleinovského povstání ve Městě Albrechticích. Ačkoliv zvolená lokalita byla naštěstí ušetřena krveprolití, zasluhuje pozornost z několika důvodů. Předně šlo o sídlo okresního soudu a státní policejní expozitury, tedy důležité správní centrum. Strategický význam města posilovala také jeho poloha na silnici mezi Krnovem a Osoblahou a na železniční trati, spojující Jesenicko a Osoblažsko (tedy těžiště povstaleckých aktivit) s Krnovem a Opavou jako centry československé ozbrojené i civilní správy v době povstání. Ovládnutí Města Albrechtic 22. září 1938 spolu s obsazením Zlatých Hor téhož dne tedy znamenalo faktické odříznutí osoblažského výběžku od vnitrozemí. Ve svých důsledcích tak dění ve Městě Albrechticích ovlivnilo další operace na Osoblažsku, včetně známého masakru šesti příslušníků Stráže obrany státu v Liptani. 
V neposlední řadě pro sondu do dění v Albrechticích hovoří i rozsah a povaha dochovaných materiálů. Ty vedle hlášení československých úřadů z roku 1938 a záznamů z poválečného vyšetřování zahrnují také podrobnou německou kroniku města a pamětní publikaci sepsanou jedním z henleinovských předáků dr. Steinerem. Můžeme tak sledovat, jak byla událost interpretována a vnímána přímými aktéry ve své době, za okupace a po skončení války. Soubor dochovaných svědectví umožňuje vhled do mentalit povstalců i do vztahů uvnitř lokálních iredentistických uskupení.
První fáze henleinovské revolty, odstartovaná 12. září 1938, měla v českém Slezsku relativně poklidný průběh. Na intenzitě nepokoje nabraly až v souvislosti s Hitlerovým rozkazem k obsazení pohraničních výběžků 22. září. Ten reagoval na předchozí diplomatická jednání, v nichž ČSR vyjádřila ochotu vzdát se v zájmu zachování míru části pohraničních území. Tento fakt posílil sebedůvěru nacistů, zároveň vedl k rozhodnutí podpořit zdánlivě „spontánní“ přebírání moci Sudetoněmeckým Freikorpsem, paralyzovat tak obranyschopnost Československa a demonstrovat světu rozchod sudetských Němců s republikou. 
V případě Osoblažska plán uspěl. Nemalou měrou k tomu přispělo právě rychlé ovládnutí Města Albrechtic. Úřad starosty tehdy zastával pětašedesátiletý Ludwig Richter, bývalý křesťanský sociál a nyní člen Sudetoněmecké strany. Ten se patrně v době vyostřujícího se napětí během léta 1938 choval spíše pasivně. K vrcholným představitelům veřejného života patřil obchodník Karl Gross, narozený roku 1895 a mnohými považovaný za pretendenta starostenského úřadu. Gross se již od roku 1930 angažoval jako radní za DNSAP, později SdP. Šéf albrechtické policejní expozitury dr. Tkadlec po válce uvedl, že Gross se sice navenek projevoval umírněně a příležitostně policii poskytoval informace o svých radikálnějších spolustranících (Steiner, Ohler). Vesměs však šlo o marginální zprávy, takže Tkadlec považoval Grossovo počínání za zástěrku. Ostatně když po nálezu pašovaných zbraní v Linhartovech krátce před pučem policie prováděla domovní prohlídky, ukázalo se, že zbraně ukrývali právě mnozí z těch henleinovců, kteří se navenek hlásili k umírněné linii strany. 
Právě aféra s nalezenými zbraněmi značně vzrušila bezpečnostní orgány. Sedmnáctého září si Tkadlec předvolal Grosse a další německé činitele a ptal se, zda o pašování něco nevědí. Gross údajně až později zjistil, že v pozadí stáli Alois Titze, Otto Haasner a další. Jiné zdroje dokládají, že se ve stejné době pašovaly zbraně přes nedalekou pohraniční ves Pelhřimovy do Liptaně a zřejmě i dalších obcí. 
Vyslýchaní účastníci povstání po válce vesměs tvrdili, že o přípravách revolty nevěděli a zapojili se až v jejím průběhu. Primárním impulsem se mělo stát hlášení vratislavského rozhlasu 22. září, jež informovalo o tom, že československé ozbrojené složky bez boje vyklidily Aš a Cheb. V dané situaci brzy došlo ke shromáždění davu na náměstí. 
Přesná chronologie událostí zůstává nejasnou. Podle Grosse zpráva v rozhlase zazněla v půl jedné, podle kroniky v jednu hodinu. Policejní šéf Tkadlec, který v té době pobýval na poradě v Krnově, se dle svých pozdějších slov vracel kolem půl jedné. Ve městě se v té době již srocovaly hloučky, jeden cyklista se dokonce v chvatu srazil s Tkadlecovým autem. Policejní šéf jej vyslechl a zjistil, že jde o spojku SdP. Zadržený vypověděl, že zpravodajskou službu organizuje dr. Steiner, který jej poslal se zprávou do Třemešné. Již předtím v Krnově byl Tkadlec svědkem toho, jak na tamní policejní úřad krátce před polednem dorazila deputace henleinovců, která žádala předání bezpečnostní služby do jejich rukou. Rovněž existují svědectví, podle nichž povstalci už kolem poledne obsadili četnickou stanici v Třemešné, kde následně vznikl štáb Freikorpsu. 
Vše tedy nasvědčuje tomu, že nepokoje a pokusy SdP o převzetí moci na Krnovsku začaly kolem poledne či ještě dříve. Vyjma rozhlasové zprávy o obsazování Chebska svou roli jistě hrály i direktivy Freikorpsu, do nichž byl ovšem z konspiračních důvodů zasvěcen omezený okruh osob. Oficiální dikce albrechtické kroniky pak měla odpovídat zdání spontánního a všelidového povstání sudetských Němců a naopak minimalizovat zmínky o zákulisním vlivu Hitlerova režimu.
Karl Gross po válce tvrdil, že jej v reakci na rozhlasové zprávy a na srocování obyvatel na náměstí navštívil učitel Köhler, který jej žádal, aby využil svého vlivu ke koordinaci akce. Gross se tedy spolu se Steinerem vydal do Pruských Troplovic (dnes Opawica, Polsko), kde se v těsné blízkosti soustřeďovali henleinovští uprchlíci z okolí. Z poválečné výpovědi bohužel není jasné, s kým konkrétně zde delegáti jednali. Až po návratu prý Gross dostal zprávu, že se má dostavit na policejní expozituru za Tkadlecem. Zde údajně zjistil, že se policisté v čele s Tkadlecem mezitím evakuovali na četnickou stanici. Cestou přes náměstí Gross viděl, jak Otto Haasner před kavárnou Moritz rozdával zbraně. Četnická posádka měla být v době Grossova příchodu již odzbrojena a četníci si jen chtěli vyjednat volný odchod, což jim bylo umožněno. Za blíže nespecifikovaných okolností pak henleinovci Grosse provolali novým starostou. 
Dosti odlišně dění líčil Tkadlec. Podle něho jej krátce po dramatickém návratu z Krnova, asi ve 13:30, z vlastní iniciativy navštívil Gross spolu s Amandem Oehlerem, „vedoucím Heimatfronty“, který se předtím několik týdnů skrýval a byl podezřelý z organizace pašování zbraní. Oba Němci žádali předání úřadu. Účast na jednání po válce přiznal i Max Haubel, majitel pily narozený roku 1895, podle jehož sporného tvrzení policejní šéf sám žádal henleinovce, aby se ujali pořádkové služby ve městě. Tkadlec s vědomím, že důležité spisy byly již dříve převezeny či spáleny, nakonec souhlasil s tím, že povstalcům přenechá budovu a přesídlí se svým úřadem na četnickou stanici. Odtamtud pak telefonoval manželce, aby odjela rychlíkem před třetí hodinou do Krnova do bezpečí. Zároveň se pokusil přivolat posily. Z oken muži zákona viděli, jak na náměstí probíhá schůze řízená poslancem a kreisleiterem SdP Karlem Wernerem z Krnova. 
Zhruba ve stejné době se před kavárnou Moritz rozdávaly pašované zbraně. Max Haubel po válce nepříliš přesvědčivě tvrdil, že se v kavárně naopak pouze shromažďovaly zbraně zabavené československým pořádkovým složkám. Část zbraní měla údajně být zajištěna i na nádraží a dalších civilních úřadech. Později odpoledne (podle vrchního respicienta finanční stráže Václava Zahálky to mohlo být kolem čtvrté hodiny) Tkadlec na základě telefonických instrukcí nadřízených orgánů dal příkaz k evakuaci. Tu mu Gross umožnil. Část mužů se musela přesouvat pěšky. Během ústupu se útvar pokusil pronásledovat povstalecký automobil patřící lékárníku Fornerovi. 
Bez násilností se obešlo i převzetí celního úřadu, pošty, soudu a nádraží. Poštu po 14. hodině z Ohlerova příkazu převzal poštovní zřízenec Rudorfer, který s českými zaměstnanci jednal korektně. Po několikahodinovém provizoriu se český personál na telefonický rozkaz z Opavy stáhl do vnitrozemí vlakem do Krnova v 17:39. I nádraží henleinovci v čele s Grossem převzali společně s poštou. Ve službě nuceně zůstal český železničář Albín Videnka, jemuž se druhý den ráno podařilo ujet na kole do Krnova. Nejklidněji dění proběhlo u okresního soudu, kde pučisté pověřili vedením agendy jediného přítomného zaměstnance, německého soudce Zobela. 
Jednání na celním úřadě měl iniciovat Gross, údajně s cílem předejít střetu s finanční stráží a zabránit tak zbytečným obětem. Asi čtyři hodiny po poledni proběhlo jednání s šéfem celního úřadu inspektorem Fialou. Ten se zdráhal kapitulovat a na nátlak přistoupil až poté, co mu dr. Zopp pohrozil intervencí německého vojska. Dle finančního strážníka Zahálky se jednání kromě Grosse účastnili dr. Rossmanith, dr. Ferdinand Zopp, Wilfried Straub a Hugo Sedlmeyer. Zahálka se domníval, že finanční respicient Karel Janeček a četník Grulich, kteří později zůstali v pohraničí a vstoupili do německých služeb, vyzradili povstalcům detaily o skladbě a výzbroji osazenstva celnice. 
Zahálka i Gross potvrdili, že se vyjednávání zúčastnil i německý četník Harasim z Pruských Troplovic. Právě on, nikoliv Zopp, dle Zahálky vyslovil pohrůžku německým vojenským zásahem. Když československá osádka kapitulovala, chtěl ji Harasim odvézt za hranice do zajetí v souladu s převažující taktikou Freikorpsu. Gross ale z pozice novopečeného starosty odmítl a zajistil internovaným volný odchod. To po válce potvrdil i četník Karel Kudělka. Ten si rovněž povšiml – stejně jako Rudorfer – že Ohler byl jako jeden z mála ozbrojen samopalem.
Kolem 18. hodiny muži z celního úřadu opustili město. Ještě téhož večera se ve městě znovu objevili okresní předáci Karl Werner a Alois Titze. Ti vyjádřili rozhořčení, že Češi nebyli internováni, dokonce měli Grossovi hrozit soudem. Nejspíše právě oni vyslali za Tkadlecovými a Fialovými muži motorizovanou hlídku, o níž hovoří Tkadlecova výpověď.
Obecně můžeme konstatovat, že mezi 12. a 17. hodinou se povstalcům podařilo získat kontrolu nad městem. Gross sice přiznal pouze účast na zajištění celního úřadu, svědecké výpovědi jej však spojují také s obsazením policejní expozitury a nádraží a označují jej spolu s Ohlerem za ústřední aktéry dramatického odpoledne. V obdobném duchu vyznívá také kronika a Steinerův památník. Pozornost zasluhuje přítomnost Harasima jako představitele říšskoněmecké moci, stejně jako okresních stranických funkcionářů z Krnova, jež sugeruje význam Města Albrechtic jako vstupní brány Osoblažska v širších strategických souvislostech nacistických plánů. Příznačné je, že kronika Harasima zmiňuje jako „kamaráda z Troplovic“, aniž by specifikovala jeho funkci. 
Povstalecké plány, navzdory relativně hladkému průběhu převratu ve městě, záhy čelily vážné hrozbě. Tu představoval Četnický pohotovostní oddíl Krnov, v té době přeložený do Bruntálu pro užší součinnost s tamním štábem praporu Stráže obrany státu. Instruktor tohoto oddílu Ladislav Solnický v nepřítomnosti velitele dostal od SOS zprávu, že policisté a četníci ve Městě Albrechticích obdrželi od povstalců ultimátum, aby do 17 hodin ustoupili. Dost možná šlo o již zmíněný Tkadlecův telefonát o pomoc, možná již dříve telefonoval někdo z osazenstva četnické stanice či policejního úřadu. Solnický bohužel událost blíže časově nespecifikuje, pouze hovoří o odpoledni. Dle četníka Ladislava Lysáka ovšem k události došlo už před polednem, tedy v době, kdy Tkadlec ještě dlel na jednání v Krnově.
Čtrnáctičlenný oddíl v čele s Janem Slánským dorazil na albrechtickou četnickou stanici, tamní četníci ale žádali, aby se s ohledem na hrozbu krveprolití raději nezakročovalo. O tomto zásadním jednání bohužel zatím neznáme podrobnosti. Jelikož Tkadlec ani Gross o žádném časově ohraničeném ultimátu nehovořili, nelze vyloučit alternativu, že šlo o spontánní iniciativu části povstalců ještě předtím, než se Tkadlec vrátil do města a než se Gross po příjezdu z Troplovic ujal vedení. Stejně tak ale rozpory v detailech mohly jednoduše vzniknout časovým odstupem mezi událostmi a poválečným šetřením.
Později během odpoledne žádaly o pomoc československé úřady v Osoblaze. Tentokrát v čele 22 mužů vyrazil sám Solnický. Před Městem Albrechticemi narazil na henleinovskou hlídku, kterou se pokusil zajmout. Přispěchavší silná jednotka povstalců však oddíl zakrátko obklíčila a po krátkém jednání – jež dle Lysáka vedl Gross, dle kroniky notář Rosmanith – donutila k návratu. Dle kroniky se incident odehrál kolem půl šesté. 
Šance na zvrácení poměrů tak zůstala nevyužita. Zda mohla rozhodná akce dvou desítek četníků-nováčků výrazněji zvrátit průběh událostí, zůstává otázkou. Solnického svědectví ovšem zasluhuje mimořádnou pozornost v jiném ohledu. Dotyčný totiž později v často citovaném memoárovém textu tvrdil, že během objížďky obvodu 22. září kolem poledne navštívil Liptaň a osobně hovořil s tamními příslušníky SOS, kteří byli později téhož dne, nejspíše kolem osmé večer, zavražděni. V poválečném procesu s liptaňskými pachateli ovšem Solnický nevypovídal a u soudu s Grossem se zmínil pouze o dvou výše uvedených výjezdech ČPO toho dne. Navíc je doloženo, že kolem poledne nebo krátce poté začali henleinovci obsazovat Třemešnou i Město Albrechtice, přes něž by Solnický měl při návratu projíždět. V tomto kontextu se jeho svědectví o Liptani, nepřesné i v řadě dalších detailů, jeví jako krajně diskutabilní. 
Do večera tedy pučisté získali kontrolu nejen nad Městem Albrechticemi, ale prakticky nad celým Osoblažskem. Hitlerův příkaz k obsazení pohraničních výběžků byl v tomto případě de facto splněn. V podvečerních a večerních hodinách Freikorps zajistil také osady v předpolí ve směrech na Krnov a Bruntál. Tamní nepočetné hlídky armády a SOS se vesměs po jednání stáhly. Hodinu před půlnocí německé obyvatele vystrašila střelba v okolí Hynčic, kde se československé vojenské auto střetlo s jednou z henleinovských hlídek. Zranění utrpěli Friedrich Schmidt a Heinrich Frömmel, jenž později za války padl na frontě. Přestřelka některé Němce vyděsila natolik, že se mnozí raději uchýlili za hranici do Pruských Troplovic a okolí. 
V troplovickém Seifertově mlýně také sídlil povstalecký štáb. Dle dostupných dokumentů se zde scházeli zejména Alois Titze, Ohler, Steiner, Gross a další. Konkrétně Gross jako starosta většinou úřadoval přímo ve Městě Albrechticích, nocoval však v troplovickém klášteře, aby se vyhnul případnému českému zajetí, a účastnil se každodenních ranních porad. Po válce vypovídal, že v týdnu mezi pučem a podepsáním Mnichovské dohody v jeho domácnosti několikrát přespal český farář Macurek, naopak Grossova manželka příležitostně nocovala u několika židovských známých. Toto opatření mělo dotyčné prostřednictvím Grossovy autority ochránit před hrozící perzekucí ze strany radikálů. 
Den po vypuknutí otevřené revolty, 23. září, troplovický štáb doplnil Ing. Rudolf Jaschke, zaměstnanec železáren ve Vítkovicích. Ten se údajně vydal do Města Albrechtic navštívit rodinu, jako každou sobotu. V důsledku zpráv o chystaném dopravním omezení kvůli nepokojům v pohraničí vyjel oproti svým zvyklostem již „v pátek“. Tak to alespoň tvrdil, ve skutečnosti byl 22. září čtvrtek. V Krnově se Jaschke dle vlastních slov dozvěděl o povstání a o vyhlášení stanného práva, což mu znemožnilo pokračovat. Po noclehu v hotelu se na radu místních rozhodl pokračovat v cestě pěšky podél řeky Opavy, aby zjistil, v jaké situaci je jeho rodina. Tudy se dostal až k Seifertovu mlýnu. Ačkoliv toto tvrzení nelze doložit, pravdou je, že žádný ze svědků nehovoří o tom, že by Jaschkeho viděl mezi povstalci už 22. září. Po příchodu do Troplovic jej Titze a další žádali, aby se jako zkušený veterán pozemních bojů první světové války ujal organizace hlídkové služby. Tu Jaschke rozčlenil do čtyř skupin. Tyto oddíly (Feldwache) nesly jména podle svých velitelů. Železničář a povstalec Josef Vogt po válce uvedl, že mužstvo obvykle používalo starší pušky s 10–20 náboji, jen velitelé (Ohler, Haubel a snad i další) měli samopaly. 
O průběhu jejich hlídkové činnosti víme relativně málo s výjimkou zmínky, že 27. září večer Feldwache Ohler zadržela vůz albrechtického Žida Josefa Königera, když se snažil dostat z povstaleckého území do Krnova. Za pozornost stojí, že podle velitele jednoho z oddílů Maxe Haubela hlídky přijímaly rozkazy primárně od Aloise Titzeho. Jaschke jako „vojenský velitel“ tedy zřejmě hrál vedlejší úlohu a rozhodující slovo zůstalo politickým předákům SdP.
Vyjma velitelství v Pruských Troplovicích, jež řídili albrechtičtí a krnovští henleinovci, v oblasti působil oddíl Freikorpsu v Třemešné. Ten si, soudě dle pozdějších svědectví, počínal poměrně nezávisle a jeho představitelé jednali s Titzem, Grossem a spol. jako rovní s rovnými. V Třemešné velel Karl Rolle, údajně pocházející z Hlivic, v jednom z pozdějších vyšetřovacích protokolů označený jako „velitel Truppy“. Patrně šlo o krkolomný překlad slova Truppenführer. Patrně šlo o téhož Karla Rolleho, jenž o necelý rok později patřil ke koordinátorům diverzních akcí proti Polsku v rámci Freikorpsu „Ebbinghaus”. Šlo tedy o profesionála ve službách německé branné moci.
Problém pro povstalce představovalo přerušené telefonní spojení s okolím, albrechtická ústředna obsluhovaná mladíky z Turnvereinu dokázala vyřizovat pouze místní hovory. V Seifertově mlýně řídil telefonní službu Gross. O dění na celostátním a mezinárodním poli se místní dozvídali především ze zpráv německého – a snad i československého – rozhlasu. Ačkoliv po roce 1945 vyslýchaní účastníci povstání často tvrdili, že nevěděli o vyhlášení mobilizace československé branné moci 23. září, je vysoce pravděpodobné, že díky rozhlasu i kontaktům Freikorpsu s německými ozbrojenými silami povědomí o mobilizaci existovalo.
Rolle, stejně jako Titze a někteří další, prosazoval přeložení velitelství přímo do Města Albrechtic. Tomu údajně oponoval zejména Gross, který nechtěl zvyšovat riziko, že by se město stalo dějištěm bojových operací. Dokonce měl při jednáních v Pruských Troplovicích a Třemešné úmyslně zveličovat hrozbu československého protiútoku, aby oponenty odradil. Tlak Rolleho a Titzeho na obsazení Města Albrechtic Freikorpsem vzrostl 26. září, kdy henleinovce zaskočila zpráva o zatčení učitele a velitele jedné z povstaleckých hlídek Ferdinanda Kuhna v blízkých Hynčicích. Vypukla panika, protože Kuhn mohl československým vojákům vyzradit organizaci obrany. Na Rolleho velitelství v Třemešné došlo k „povážlivé slovní potyčce“ mezi Rollem a albrechtickými delegáty Jaschkem a Steinerem. Dle Jaschkeho se jednání týkalo také Rolleho návrhu zaútočit na pozice SOS kolem Kobylí, což albrechtičtí hodnotili jako příliš riskantní. Rolle nakonec upustil od plánu vstoupit s ozbrojenci do města, což podle sporného poválečného tvrzení Grosse zabránilo hrozícímu rabování. 
Ať byla Grossova reálná role jakákoliv, pravdou zůstává, že Město Albrechtice mělo rizikovou polohu na křižovatce důležitých cest a v blízkosti dosud neobsazeného Krnova, takže ponechání velících center mimo přední linii se jevilo jako rozumné. Naopak pro přeložení hovořily především prestižní a propagandistické důvody.
Nejisté postavení Města Albrechtic ukázal incident z 28. září, kdy oddíl Freikorpsu z Osoblahy pod velením jistého Woitase a za průvodcovství Jaschkeho zkoumal terén v kopcích nad městem u Žárů. Nedaleko místní ozdravovny narazili na armádní obrněné auto, které zahájilo palbu. Výsledkem byli tři mrtví povstalci a zranění Jaschkeho, který zbytek povstání strávil v albrechtické nemocnici. 
Epizodní přestřelka měla patrně širší souvislosti. Podle Karla Grosse Titze a Jaschke bez jeho vědomí v noci na 28. září dojednali s Woitasem, že Freikorps obsadí Město Albrechtice. V procesu s Jaschkem v roce 1946 tato informace nezazněla, nicméně lze ji označit za pravděpodobnou. Jelikož v předchozích dnech v okolí Města Albrechtic podle dostupných záznamů hlídkovali jen Jaschkeho a Rolleho muži, dá se předpokládat, že náhlá přítomnost osoblažského oddílu byla součástí terénního průzkumu před zajištěním města.

Závěrem se stručně podívejme na další osudy hlavních aktérů. Karl Gross se jako starosta vymezoval proti připojení Osoblažska k hlubčickému okresu. Po válce udával jako polehčující okolnost, že ve městě zaměstnával Čechy a starostovský plat ponechával obecní pokladně. Také se měl u četnického velitele Niesnera zastávat nuceně nasazených zahraničních dělníků a pomáhat Židovce Marianne Horwitz. Ve své živnosti také obchodoval s Čechy z Fulnecka a Holasovic. Před příchodem fronty měl zabránit destrukci albrechtické nemocnice a po osvobození pomáhal československým orgánům hledat ukryté zbraně Wehrwolfu. 
Inženýr Jaschke během okupace dále pracoval ve Vítkovicích, kde byl znám jako agilní činovník NSDAP. Koncem války se při evakuaci dostal do Ústí nad Labem, následně se však za nejasných okolností rozhodl pro návrat do Města Albrechtic. Zde dokonce nastoupil jako úředník pošty. Možná by i unikl pozornosti úřadů, kdyby sám nenapsal do Vítkovic bývalému kolegovi Seykorovi prosbu o písemné potvrzení, že Jaschke za války pomáhal Čechům. Sám Seykora však Jaschkeho považoval za nacistu a upozornil policii. Následné vyšetřování, původně zaměřené na inženýrovy aktivity za války, pak rozkrylo i Jaschkeho účast v povstání. 
Max Haubel se věnoval své živnosti. Na konci války ukryl zařízení své pily a rozmluvil armádním ženistům destrukci podniku. Po svém zatčení vydával záchranu pily za službu republice a jejímu hospodářství. Národní správce podniku však vypověděl, že mu Haubel po převzetí závodu tajil, kam uložil stroje a peníze. 
V následných procesech u Mimořádného lidového soudu v Opavě dostali Karl Gross, Ing. Rudolf Jaschke a Max Haubel trest smrti. S vysokými tresty odešli i další povstalci. Fridrich Stönzel, válečný starosta Hynčic, byl potrestán pětadvaceti lety žaláře, rolník Franz Schmidt a soudní úředník Friedrich Lichtblau odešli s dvacetiletým trestem. Člen Ohlerovy hlídky Rudolf Pradel dostal 22 let, pokrývač Josef Rohrsetzer z Feldwache Haubel osmnáct. 
Vysoké tresty svědčí o významu, jaký albrechtickým pučistům poválečné vyšetřování přikládalo. Ačkoliv v samotném městě nebyly české oběti na životech, lze s vyšetřovateli souhlasit v tom, že díky statusu sídla soudního okresu i díky strategické poloze Město Albrechtice hrálo v nacistických plánech na zabrání Osoblažska stěžejní roli. Zároveň tamní henleinovští předáci patřili – spolu s činiteli z Krnova – k vůdčím figurám povstání v regionu. Právě jejich postavení jim umožnilo vydat – jak v oslavných materiálech z doby okupace, tak při pozdějším šetření – ucelená a zasvěcená svědectví. Navzdory časovému odstupu a autocenzuře lze komparací zdrojů získat poměrně zevrubnou představu o událostech. 
Ačkoliv výpovědi obviněných lze brát se značnou rezervou, přesto z nich vyplývá nejednotnost názorů mezi vůdčími postavami. V tomto kontextu se především Karl Gross jeví jako relativně umírněný, resp. opatrný, zejména ve vztahu k umožnění volného odchodu zajatců a snaze uchránit město bojových operací. Ani Jaschke, Ohler, Haubel a další podle všeho nepodporovali radikální požadavky krnovských předáků v čele s Wernerem a Titzem. Pro ně představovalo zajištění města Freikorpsem i prestižní a propagandistickou záležitost. Jako agresivní element působí také polní velitelé Freikorpsu Rolle a Woitas. Zejména Rolle, později činný i při diverzních akcí nacistického Německa proti Polsku, patrně jednal na přímé instrukce říšských zpravodajských služeb, jež měly zájem na udržování napětí v pohraničí, které by umožnilo stupňovat Hitlerovy požadavky vůči ČSR. 
Mnohé detaily však dosud zůstávají nejasné. Patří k nim především role Rolleho a direktivy, s nimiž byl do regionu vyslán.

Ondřej Kolář

Zdroje:

Zemský archiv Opava, Mimořádný lidový soud Opava

Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově, kronika Města Alvvrechtice

DOHNAL, M. – FILIP, Z. – SPURNÝ, F.: Pátá kolona na Severní Moravě. Ostrava 1969.

KOLÁŘ, O.: Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie. Historica 1/2018.

http://www.muzeum-slask1939.pl/content/261

https://polskatimes.pl/szukal-scyzorykiem-polskiego-serca-zbrodnie-freikorps-ebbinghaus-na-powstancach-slaskich/ar/9951361

http://www.archives.cz/web/resources/soka_jesenik/domu_do_rise.pdf

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a třináct