K působení německého četnictva v Říšské župě Sudety - příklad stanice ve Vávrovicích

Napsal Ondřej Kolář (») 27. 9. 2015 v kategorii Kauzy, přečteno: 437×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Důležitou oporu každého politického režimu tvoří jeho policejní složky. Dvojnásob to platí v případě režimů totalitních, kde bezpečnostní aparát kromě potírání zločinnosti slouží také k eliminaci opozice. V případě nacistické okupační správy v českých zemích tuto neblahou roli plnila především německá tajná státní policie (Gestapo), byť na provádění represí částečně participovalo rovněž protektorátní četnictvo a policie. Zatímco dění v protektorátu je předmětem intenzivního badatelského zájmu, činnost pořádkových sil v zabraném pohraničí se zatím těší jen nevelkému zájmu historiků. (Obecně se tématem zabývá Květoslava KOCOURKOVÁ: Organizace bezpečnostních a policejních složek v Říšské župě Sudety a přičleněných oblastech. Historie okupovaného pohraničí 1938-1945 8, Ústí nad Labem 2004, s. 23-70. Problematiky se částečně dotýká také studie Jana STEJSKALA: http://theses.cz/id/kspm0e/00142311-299975721.pdf.) V případě Opavska je výzkum této tématiky o to potřebnější, že se jednalo o část Říšské župy Sudety s převážně českým osídlením, kde především na venkově vystupovala do popředí vedle pořádkové a kriminalistické funkce také státně-bezpečnostní úloha německého četnictva.To se týkalo i Vávrovic, příhraniční obce, kde v roce 1930 žilo 757 osob “československé” národnosti, 146 Němců s československým občanstvím a 47 cizinců..

Unikátně dochovaný soubor agendy tamní německé četnické stanice, v současnosti uložený v opavském okresním archivu, umožňuje ojedinělý vhled do působení říšských bezpečnostních orgánů v "sudetské" oblasti.

Základ práce četníků samozřejmě stejně jako v době míru představoval dohled nad dodržováním zákonů. V písemnostech vávrovické stanice tedy přirozeně nacházíme řadu záznamů o vyšetřování různých drobných prohřešků. Např. v březnu 1941 byl jistý Johann Kruschbersky (jména ponecháváme v původním znění archivních pramenů) z Jamnice pokutován za jízdu na řádně neoznačeném voze. V lednu dalšího roku četník Johann Klus vyšetřoval ilegální pobyt protektorátní příslušnice Georgine Tyralové, která zřejmě kvůli neshodám s otcem odešla z Olomouce k příbuzným do Vávrovic, ovšem bez platných dokumentů. V únoru 1943 museli četníci zasáhnout v majetkovém sporu o vlastnictví motocyklu; mimo to byly ve venkovském prostředí vcelku rozšířeny krádeže drůbeže a masa. Např. v květnu 1943 neznámí pachatelé odcizili Johannu Kralovi drůbež v hodnotě 50 marek. Příležitostně docházelo k vloupáním, jako v červnu 1943 v domě zemědělce Josefa Schenka v Jarkovicích. Podobné případy, můžeme-li z pramenů posoudit, zůstávaly mnohdy nevyšetřeny. Nejzávažnější doloženou trestní kauzu představuje dopravní nehoda z počátku března 1943, kdy došlo k usmrcení dítěte traktorem. Obecně lze říci, že podoba přestupků a kriminálních činů se výrazněji nelišila od jevů běžných i v míru, ačkoliv neucelenost materiálu neumožňuje statisticky porovnat vývoj kriminality v delším údobí.

Zaměřme se však na specifika válečného období. Ohledně přístupu bezpečnostního aparátu k místním Čechům je třeba zmínit především opatření týkající se osob, jež navštěvovaly vysoké školy v protektorátu. Po uzavření českých univerzit v listopadu 1939 bylo 11. prosince téhož roku četnickým stanicím na Opavsku nařízeno evidovat bývalé studenty. Ti se museli z počátku denně, později od února 1940 již jen jednou týdně, hlásit četnictvu. Již 7. prosince 1939 bylo také nařízeno vést seznamy Sokolů a bývalých funkcionářů českých spolků.

O chování české populace a odbojových aktivitách se prameny zmiňují jen minimálně. Pozornost zasluhuje především případ zaměstnance opavské muničky Josefa Pawlika podezřelého z krádeží zbraní. Pawlik byl podle relace z 23. března 1943 "znám jako šovinistický Čech". Podle svědecké výpovědi se měl Pawlik nechat slyšet, že: „Das Reich ist ein Bordell“. O výsledku kauzy však prameny nehovoří. Mimo vlastních šetření četnická stanice také prověřovala politickou spolehlivost osob na vyžádání opavské služebny Gestapa, které se např. v březnu 1943 dotazovalo na jistého Rudolfa Wichu, nar. 1902 v Budapešti. Pozornost zasluhuje také hlášení četnické stanice z 19. června 1943 o výslechu Bedřicha Poly, který byl bezvýsledně dotazován na místo pobytu jeho bratra Teodora. Na této marginální informaci by samo o sobě nebylo nic zvláštního, nicméně vávrovický rodák Teodor Pola se po zběhnutí z nuceného nasazení stal účastníkem zahraničního odboje a velitelem partyzánského oddílu ve Slovenském národním povstání.

Jediná souhrnná situační zpráva pochází z poloviny srpna 1944, tedy z doby krátce po nezdařeném atentátu na Hitlera z 20. července. Relace mimo jiné uvádí, že české obyvatelstvo po atentátu dává najevo jisté zadostiučinění a víru v Beneše a Stalina. Němečtí četníci si tedy o postoji většiny populace nečinili žádné iluze.

Více pozornosti než samotným Čechům, jejichž možnosti aktivního odporu byly v důsledku izolace od protektorátního prostředí poměrně omezené, je v dochované agendě věnováno nuceně nasazeným „civilním pracovníkům“ (Zivilarbeitern) z obsazených území, především Polákům. Ti byli ve vávrovickém obvodu hojně nasazováni především v zemědělství. Je třeba zdůraznit, že mezi těmito Poláky nechyběli ani předváleční českoslovenští státní příslušníci z Těšínska. K těm patřila i Amalie Buszczyk z Rychvaldu, nar. 1896, která v únoru 1943 zběhla z práce od rolníka Rudolfa Kremsera. Není bez zajímavosti, že během února a března téhož roku došlo nejméně ke dvěma dalším útěkům zemědělských dělnic. První z nich byla dvaadvacetiletá Marie Baierová, Češka z Opavy, která byla zaměstnána u zemědělce Josefa Schustera a již delší dobu prý udržovala styky s několika vojáky. O pár týdnů později nedovoleně opustila pracoviště také sezónní dělnice Agnes Czarnecka, devatenáctiletá Slovenka z Čadce. Nabízí se otázka, zda je zvýšený výskyt podobných případů pouze náhodný, nebo zda lze hovořit o dopadu vnějších faktorů. Např. stagnace zemědělských prací v zimním období jistě poskytovala více volnosti a prostoru pro plánování případného útěku, stejně tak vývoj na frontách (probíhající boje u Stalingradu, ústup vojsk Osy v severní Africe) mohly posilovat víru v rychlý konec války.

Útěky totálně nasazených a jiné prohřešky proti „pracovní morálce“ (Arbeitsmoral) ovšem představovaly dlouhodobý a rozšířený problém. Své o tom jistě věděl zemědělec Rudolf Kremser, z jehož statku kromě Amalie Buszczyk později v lednu 1944 uprchli polští dělníci Josef Pilch a Josef Skrinski. Oba muži na útěku odcizili oblečení a vyšetřovatelé předpokládali, že se uprchlíci mohli připojit k partyzánům. Koncem dubna téhož roku od Kremsera prchla také Helena Kapalka, nar. 1925. Ta byla záhy dopadena ve Štítině a předána opavskému Gestapu. Na Kremserovu žádost se však dělnice mohla bez postihu vrátit zpět do zaměstnání. Pracovní nasazení se pochopitelně nevyhnulo ani některým vávrovickým Čechům, mezi nimiž byl i Jaroslaus Ocasek přidělený do Roudna na Bruntálsku, odkud se pokusil utéct. Jiná Češka Francziska Juchelka, kterou četnictvo po jejím zmizení z pracoviště v únoru 1945 neúspěšně hledalo v rodných Budišovicích, se po několika dnech sama vrátila do práce.

O motivaci uprchlých pracovníků ani o jejich potrestání po dopadení obvykle nemáme informace. Poměrně ojedinělý je záznam výpovědi Elisabeth Dziakowie zběhlé z práce v Gross Gleinicke u Berlína a zadržené na Opavsku. Ta popírala, že by se dopustila útěku, odcestovala prý s povolením. Případ byl zřejmě předán berlínským orgánům, takže o jeho dalším vývoji nemáme zprávy. Mimo samotných útěků se pracovně nasazení příležitostně dopouštěli i krádeží, např. v srpnu 1942 byl osmnáctiletý Zivilarbeiter Boleslav Balicky zaměstnaný u Johanna Krale rozhodnutím opavského Gestapa potrestán třemi týdny vězení za krádež melasy.

Přehledy osob zadržených a hledaných Gestapem, periodicky zasílané četnické stanici, jasně dokládají jednoznačnou dominanci „civilních pracovníků“ a válečných zajatců. Pátrací oběžníky popisují i řadu kauz, k nimž došlo mimo sledovaný region, např. loupežnou vraždu lesníka Kresseho z Kleinjena, kterou 8. prosince 1941 spáchali sovětští zajatci Grigorij Nahel a Pawlina Pelich z tábora Stalag XI D. Konkrétně o válečných zajatcích na Opavsku se však zkoumané prameny zmiňují jen okrajově. Oběžník z února 1940 nařizuje uvalit na zajaté Poláky, kteří udržovali styky s německými ženami, tzv. „ochrannou vazbu“ (Schutzhaft), jež v praxi znamenala odeslání do koncentračního tábora. V lednu 1943 četník Winter zase vyšetřoval případ styků místních žen s britskými zajatci přidělenými do vavrovické továrny na cukr.

Vyjma dozoru nad potenciálně problémovými skupinami obyvatel (tedy Čechy, pracovně nasazenými a zajatci) patřila k válečným úkolům německého četnictva také kontrola dodržování předepsaných obchodních cen a v neposlední řadě rovněž účast na realizaci branných opatření. To se týkalo mimo jiné dohledu nad důkladným zatemňováním budov v nočních hodinách, který četníci zajišťovali již od prosince 1939. V červnu 1944 bylo četnictvu dokonce nařízeno zasahovat i proti příslušníkům armády, pokud by tito narušovali předpisy o zatemnění. Dále četnictvo spolupracovalo s civilními brannými složkami, jako Landwacht (domobrana) nebo Luftschutz (protiletecká ochrana), informace k danému tématu jsou však značně torzovité. V oběžníku z dubna 1942 se doporučovalo nepoužívat pro Landwacht malorážní zbraně. V březnu 1943 vávrovická četnická stanice žádala o legitimace pro příslušníky Luftschutzu. Dochovaný rozpis služeb Landwacht ve Vávrovicích pro únor 1944 eviduje 17 příslušníků této organizace.

Z méně obvyklých případů je třeba zmínit relaci kriminální policie v Opavě z počátku července 1943 o shazování falešných Reichskarten (přídělových lístků pro vojáky na dovolené) z nepřátelských letadel. Nálezy těchto karet měly být neprodleně hlášeny a jejich případné použití trestáno smrtí. S blížícím se koncem války se také začaly objevovat případy dezercí. V říjnu 1944 četnická stanice obdržela zprávu o pátrání po dělostřelci Bernhardu Weisnerovi, který utekl z vojenského vězení v Opavě.

Ani v době války četnictvo přirozeně nerezignovalo na kriminalistické vzdělávání mužstva. Stanicím byly příležitostně zasílány informace o nových poznatcích v oboru, např. v červenci 1941 Kriminaltechnisches Institut upozorňoval na studii o využití chemických látek při vyšetřování na místě činu, jež vyšla v časopise Kriminalistik. Vávrovická stanice také odebírala list Befehlsblatt für die Land-und Stadtwacht obsahující praktické rady pro výkon pořádkové a strážní služby.

Výše uvedený nástin alespoň zhruba ilustruje pestrou škálu úkolů německého četnictva na zabraném území a dokládá nezandebatelnou roli této ozbrojené složky v bezpečnostní a represivní politice nacistického Německa. Stav archivních pramenů bohužel neumožňuje podrobnější srovnání situace ve Vávrovicích s poměry v dalších částech regionu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a jedenáct