Úvod
Úspěch televizního seriálu Četnické humoresky výrazně oživil zájem laické veřejnosti i profesionálních historiků o dějiny četnického sboru první Československé republiky.[1] Oproti vcelku idealistickému vyznění zmíněného seriálu však ani nesporně profesionální a kvalitně vycvičený útvar nebyl ušetřen kázeňských problémů. Dosavadní bádání, pokud se tímto tématem zabývalo, se soustředilo především na prohřešky mužstva,[2] zatímco disciplinárním záležitostem důstojníků nebyla věnována soustavnější pozornost.
Cílem předkládané studie je kategorizovat základní typy kázeňských problémů, s nimiž se lze v řadách četnického důstojnického sboru setkat, a na vybraných konkrétních případech analyzovat formy a metody řešení těchto kauz. Pro výzkum bylo zvoleno období od února 1921 do srpna 1930, kdy úřad generálního velitele četnictva zastával Karel Vyčítal.[3]
Disciplinární orgány
Institut generálního velitele četnictva představoval vrcholný orgán četnické struktury a podléhalo Ministerstvu vnitra. Z hlediska zkoumaného tématu je třeba zmínit především tři z kompetencí generálního velitele: dohlížet nad morálkou a disciplínou příslušníků sboru, rozhodovat o převelování důstojníků a sdělovat Ministerstvu vnitra doporučující či nedoporučující stanoviska k plánovanému povyšování důstojníků.[4] Pro generála Vyčítala bylo typické, že svá rozhodnutí rozsáhle a podrobně zdůvodňoval, takže jeho dochované zprávy o kázeňských kauzách umožňují podrobnou rekonstrukci zkoumaných jevů.
Dohledu na morálku podřízených Vyčítal přikládal zásadní význam a často na něj ve svých instrukcích pro jednotlivé zemské četnické velitele kladl důraz. V prvních letech jeho působení ve funkci, kdy četnictvo čelilo nemalé kritice ze strany levice, českých i německých nacionalistů a legionářských kruhů,[5] se generál netajil obavami, že by uvolnění morálky v četnictvu mohlo vést k dalším a intenzivnějším politickým zásahům do fungování sboru. Lze tedy konstatovat, že udržení disciplíny Karel Vyčítal považoval za jednu ze svých hlavních priorit.
Drobná provinění a pochybení generální velitel obvykle prověřoval a posuzoval osobně. Do této kategorie spadaly zejména otázky nevhodného či nedůstojného chování. V případě vážnějších prohřešků mohl velitel nařídit svolání disciplinárního výboru, složeného z vyšších četnických důstojníků. Disciplinární výbor nebyl stálým orgánem, k jeho svolávání docházelo dle potřeby a jeho personální složení záviselo na okolnostech konkrétní kauzy. Obviněný si měl možnost vybrat obhájce; tuto funkci někdy vykonával taktéž důstojník četnictva. Soudně stíhatelné přečiny byly předávány vojenským justičním orgánům.[6]
Konflikty mezi důstojníky
O nepatřičném jednání důstojníků byl generální velitel informován z různorodých zdrojů – od podřízených, kolegů i nadřízených konkrétních provinilců, od civilních úřadů či soukromých stěžovatelů, případně i z parlamentních interpelací. Docházelo také k případům, kdy osobní či profesní spor četnických důstojníků vyústil v podání stížnosti generálnímu veliteli.
Zcela výjimečný případ představuje důstojnický spor, který se bezprostředně týkal i generála Vyčítala. Věc začala v polovině 20. let vcelku banálně, když se Vyčítalův pobočník podplukovník František Horký rozhodl nahlédnout do svých služebních záznamů z doby první světové války, aby zjistil, z jakého důvodu byl v té době nečekaně přeložen do Rakouska a zakrátko zpět do Prahy. Někteří důstojníci včetně bývalého generálního velitele Václava Řezáče[7] totiž Horkému (alespoň podle jeho pozdějšího tvrzení) vytýkali, že dosáhl zpětného převelení do Čech díky protekci.
Ve svém osobním spise Vyčítalův pobočník našel u záznamu o přeložení ručně dopsanou německou poznámku o následném odeslání zpět do Prahy. Nejprve se domníval, že vsuvka pochází od některého z jeho tehdejších nadřízených ve Vídni, později však zjistil, že doušku dodatečně vepsal Josef Ježek,[8] který po skončení války dohlížel na provedení spisové rozluky československého a rakouského četnictva.
Ježek, v té době podplukovník, tvrdil, že tak učinil pro svou vlastní potřebu, že se jednalo pouze o doplňující poznámku. Horký jej však obvinil z padělatelství; Ježek prý chtěl vyvolat zdání, že záznam pochází ještě z rakousko-uherské éry, aby tím Horkému uškodil. Jakou škodu konkrétně mělo Ježkovo jednání způsobit, z Horkého interpretace příliš nevysvítalo. Generál Vyčítal přesto Ministerstvu vnitra důrazně doporučil, aby bylo Ježkovo počínání co nejpečlivěji prověřeno.
Mezi oběma podplukovníky proběhl soudní spor, justiční orgány Ježkovi neprokázaly žádné provinění a František Horký zakrátko odešel do výslužby. Do jaké míry bylo jeho penzionování důsledkem uvedené aféry, z dokumentů bohužel nevyplývá, jisté ovšem je, že se Horký se svými kolegy ani velitelem nerozešel právě v dobrém.
V červenci 1927 se četničtí kapitáni JUDr. Bohdan Ševčík a Václav Uhlíř (oba bývalí legionáři) v Praze na ulici náhodně setkali s Horkým. Podle Ševčíkova svědectví mu vysloužilý podplukovník položil otázku „jak mohu jako legionář, doktor a čestný člověk seděti pod jednou střechou se svým šéfem falšovatelem“, tedy s Josefem Ježkem.[9] Dále Horký kritizoval generála Vyčítala, že se jej ve sporu s Ježkem nezastal a že ho obětoval. (Ve skutečnosti, jak již bylo zmíněno, se však od počátku Vyčítal zasazoval o důsledné vyšetření kauzy.) Jak následně vyšlo najevo, obdobně se Horký při různých příležitostech vyjadřoval i před dalšími četnickými i vojenskými důstojníky.
Přirozeně následovalo řízení před disciplinárním výborem četnických důstojníků, pro které si František Horký zvolil jako obhájce bývalého kolegu Ottu Bláhu.[10] To však disciplinární výbor odmítl s odůvodněním, že Bláha má v procesu figurovat jako svědek a nemůže být tudíž zároveň obhájcem. Tento krok obviněný chápal jako další ústrk ze strany Vyčítala a jeho spolupracovníků. Vyšetřování nakonec pouze potvrdilo výsledky dřívější pře mezi Ježkem a Horkým.[11]
Bylo by velmi zajímavé blíže nahlédnout do vztahů Horkého s Vyčítalem. Před vypuknutím aféry oba muži po jistou dobu úzce spolupracovali a zpočátku spolu zřejmě vycházeli relativně dobře či alespoň neutrálně, přinejmenším není známo, že by Vyčítal pobočníka kritizoval nebo se snažil o jeho nahrazení.
V souvislosti se spory četnických důstojníků stojí za zmínku iniciativa podplukovníka Josef Šustr, náměstka zemského četnického velitele v Praze, který 29. prosince 1923 sepsal krátký elaborát nazvaný „Konflikty soukromého rázu mezi důstojníky.“ V uvedeném memorandu Šustr zúročil zkušenosti z doby svého působení ve funkci předsedy disciplinárního výboru, kdy musel mimo jiné urovnávat mimoslužební spory mezi četnickými důstojníky.
Šustr si uvědomoval, že osobní nevraživost mezi důstojníky má nezřídka negativní vliv na výkon služby, zejména tehdy, mají-li znesváření četníci spolupracovat při vyšetřování. „Ve světě civilním mohou se dva občané znesvářiti, veškerý styk přerušiti: tak tomu však v pospolitém životě důstojníka nesmí a býti nemůže.“
Přesto byl Šustr odpůrcem toho, aby konflikty důstojníků urovnávali jejich nadřízení. „Nelze připustiti, aby představení byli obtěžováni věcmi, které vyřízeny býti mohou bez zasahování autority vyšší.“ Prošetřování jednotlivých případů navíc někdy trvalo poměrně dlouho a zbytečně odvádělo aktéry sporu i vyšetřovatele od jiných služebních povinností.
Všechny tyto potíže byly dle Šustrova mínění zapříčiněny především „odstraněním dřívějších zvyklostí, t. zv. způsobu rytířského,“ kdy se konflikty mezi důstojníky řešily prostřednictvím jejich sekundantů nebo, pokud sekundanti nedokázali přimět znesvářené ke smíru, soubojem.
Proto Šustr navrhoval, aby „ten, jenž se cítil uraženým, vyslal 2 kamarády co zástupce /nikoliv za účelem souboje/.“ Tito delegáti měli v zastoupení uraženého jednat se zplnomocněnci druhého účastníka sporu a docílit satisfakce. „Autorita nadřízených mohla teprve tehdy nastoupiti ve své působnosti, kdyby se tomu, jenž se uraženým býti cítil, nedostalo řádného zadostiučinění.“ Přijmout úlohu zprostředkovatele by v Šustrově pojetí mělo být„kamarádskou povinností.“
Šustrův návrh byl zaslán zemskému četnickému veliteli v Praze generálu Skorkovskému, který ve svém vyjádření z 11. ledna 1924 uvedl, že „myšlenka jest dobrá, provedení nebylo by však tak snadné,“ a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že „veřejnost by to jistě považovala za obnovení starých rakouských zvyků,“ za druhé z toho důvodu, že v jednotlivých městech, s výjimkou sídel zemských velitelství, málokdy sloužili současně čtyři či více důstojníků četnictva, takže by úlohu zprostředkovatelů museli hrát důstojníci z jiných lokalit, kteří by takto plýtvali čas a výdaje na cestu.
Navzdory svým pochybnostem Skorkovský postoupil Šustrův text generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi, jehož názor na danou problematiku bohužel neznáme. Místo něho je k dispozici pouze douška, psaná obyčejnou tužkou, že podplukovník Šustr byl vyrozuměn ústně během své návštěvy na Generálním velitelství.[12]
Stížnosti četníků na důstojníky
Kromě sporů mezi důstojníky se Vyčítal, jak již bylo v úvodu zmíněno, příležitostně potýkal též se stížnostmi četníků na jejich nadřízené. K těm méně obvyklým patřila kauza zemského velitele na Podkarpatské Rusi plukovníka Aloise Jirky, který se v dubnu 1921 při přehlídce uchazečů o přijetí k četnictvu ostrými slovy obořil na dva z aspirantů, když při pohovoru uvedli, že jsou bez náboženského vyznání. Jirka se hájil tím, že jej jeden z dvojice, Matěj Vaic, urazil svým arogantním chováním a že dotyčný beztak nesplňoval podmínky pro přijetí ke sboru kvůli svému malému vzrůstu.
S uvedeným vysvětlením se Vyčítal nespokojil a udělil plukovníkovi písemnou důtku za to, že „užil nemístných a urážlivých slov, neuváživ, že se tím musí zdáti předpojatým v ohledu náboženském“. Generální velitel zároveň nařídil, že Vaic má být navzdory fyzickému handicapu přijat jako četník na zkoušku u pražského zemského velitelství. K udělení této nezvyklé výjimky patrně vedl fakt, že se jednalo o bývalého ruského legionáře.[13]
Ne každý četník ovšem nalezl odvahu stěžovat si osobně, takže nechyběly ani anonymní dopisy generálnímu veliteli. V létě 1924 jeden z anonymů naléhavě žádal Vyčítala, aby „přijel do Slezska a udělal zde pořádek“. Rukopis, plný gramatických chyb, vypočítával údajné prohřešky štábního kapitána Jana Běliny, velitele Četnického oddělení č. 5 Slezská Ostrava. „Bláznivý Janek“, jak Bělinovi přezdívali jeho nespokojení podřízení, si prý počínal neúměrně přísně.
Jako konkrétní příklad bylo uvedeno potrestání vrchního strážmistra Lichého desetidenním vězením za drobnou závadu na stejnokroji. Přitom sám Bělina podle tvrzení stěžovatele ve službě nosil staré rakousko-uherské četnické kalhoty. Kritiky nebyl ušetřen ani zemský četnický velitel Josef Hammer,[14] který zakázal konání četnického plesu v Orlové. „Proto šli četníci na komunistické zábavy, to bylo lepši. Jak to půjde s tim pronásledováním tak dále, tak nás brzy uvidite při demonstrácich maširovat v čele komunistů.“
Zemský velitel Hammer však věc viděl zcela odlišně. Podle něho si Bělina ve své funkci počínal dobře, pouze byl nucen čelit poklesu morálky mužstva, k němuž došlo během působení předchozího velitele oddělení, benevolentního a nepříliš energického Eduarda Šubčíka.[15] Vrchního strážmistra Lichého z Rychvaldu Hammer charakterizoval jako liknavého a nezodpovědného. Sám se podle vlastních slov při poslední inspekci v Rychvaldu přesvědčil, že na četnické stanici panuje „nepořádek nevídaný“.
Ohledně zakázaného plesu se zemský velitel pouze odvolal na samostatný spis, který připojil k hlášení generálnímu veliteli, uvedený dokument se však bohužel nepodařilo nalézt. Dále Hammer oznámil, že Bělinu seznámil s obsahem stížnosti, takže „kdyby i snad skutečně byla závada stejnokrojová (míněno údajné nošení rakouských kalhot), bude tím odstraněna“. Vyčítal se s vyjádřením zemského velitele spokojil a Bělinu dále nevyšetřoval.[16]
Udání ze strany podřízených zřejmě stálo také v pozadí kauzy kapitána Ludvíka Beneše, jemuž Vyčítal v červnu 1921 udělil písemnou důtku za to, že „užíval jako instruktor ve škole hodnostní neslušných výrazů, které musely vyvolati kritiku a nepříznivé posuzování tohoto důstojníka se strany jeho podřízených“.[17]
Politické a mediální intervence
Kázeňských problémů si přirozeně všímal i tisk a také opoziční poslanci a v takových případech bylo samozřejmě nutno prošetřovat jednotlivé stížnosti co nejdůsledněji. Vděčné téma pro kritiky z řad socialistů, nacionalistů i legionářů představovala „rakouská“ minulost většiny vyšších četnických důstojníků. V této souvislosti se nejčastěji objevovalo jméno kontroverzního důstojníka a pozdějšího nacistického kolaboranta Otty Bláhy, kritiky ale nebyly ušetřeni ani mnozí další.
K nejkurióznějším patřil případ podplukovníka Artura Drischela, který se údajně během bojů v Itálii na straně habsburské monarchie dopustil blíže nespecifikovaných válečných zločinů. Na podzim 1920 tiskem proběhly zprávy, že Itálie bude od ČSR požadovat vydání jistého „rytmistra Drischela“ k soudu. Vyčítal později vzpomínal, že tehdy zaznamenal jakousi novinovou zprávu na toto téma, nevěnoval jí však pozornost, jelikož podobných neověřených informací se tehdy objevovala spousta.
O pět let později kauza přišla na přetřes znovu, když v Národním osvobození vyšel článek, podle něhož u četnictva s vědomím generálního velitele sloužil „válečný provinilec“. Než však mohla být záležitost vyšetřena, Drischel zemřel a zájem médií i úřadů tudíž rychle opadl.[18]
Patrně největší kauzu daného druhu vyvolal dotaz národně socialistického poslance Huga Bergmanna na ministra vnitra, přednesený na podzim 1925 na půdě Národního shromáždění. Bergmann kritizoval skutečnost, že zatímco se početní stavy četnictva snižovaly,[19] stále u sboru zůstávali důstojníci s problematickou minulostí. Z konkrétních příkladů politik zmínil Ottu Bláhu, jemuž kromě servilnosti vůči monarchii vytýkal i podezřelé styky s představiteli německé iredenty a polskými a maďarskými úřady, dále Bergmann připomněl údajné prohřešky dalších bývalých „rakušáků“. Tematicky se poněkud vymykal případ Františka Bazaly, jehož poslanec vinil z předčasného a zbabělého opuštění stanoviště v Košicích během bojů s Maďary roku 1919.
Generální velitel četnictva nevzal případ na lehkou váhu. „Vzhledem k tomu, že obvinění byla vznesena členem poslanecké sněmovny, jest nutno skutkovou podstatu jejich přísně vyšetřiti, a to tím více, že běží o obvinění vyšších, důležitá služební místa zaujímajících důstojníků“. Připustil, že o řadě Bergmannem zmiňovaných kauz nebyl podřízenými dosud informován, zároveň ale zdůraznil, že převážná většina obvinění vychází pouze z poslancových slov a nebyla zatím podložena žádnými konkrétními doklady.
Následné několikaměsíční vyšetřování provádělo nejen četnictvo, ale též vojenští prokurátoři. Výsledek vyzněl ve prospěch obviněných, jelikož prokurátoři ve všech případech zastavili stíhání pro nedostatek důkazů. To se týkalo i Bazaly, ačkoliv názory členů disciplinárního výboru na jeho chování během bojů o Slovensko se diametrálně rozcházely. Dále vyšlo najevo, že některé drobnější prohřešky, zmíněné v interpelaci, již v minulosti trestala příslušná zemská velitelství.
V Bláhově případě se podařilo prokázat pouze to, že během svého působení na Slovensku v prvních letech republiky zneužil svou pravomoc, aby umožnil jisté ženě uskutečnit několik schůzek na hraničním mostě s jejím snoubencem, pravděpodobně maďarským důstojníkem. Jelikož neexistovaly doklady o tom, že by schůzky měly jiný než soukromý charakter, nemohla být záležitost posouzena jako špionáž či spolupráce s Maďary.
Skutečnost, že Bláha přikázal podřízeným, aby umožnili osobě bez potřebných dokladů přechod hranice, Vyčítal vyhodnotil jako poškození dobrého jména četnictva, jelikož na mužstvo bezesporu působilo nepříznivým dojmem, když po něm důstojník vyžadoval porušování předpisů. Proto byla kauza předána k posouzení a potrestání disciplinárnímu výboru četnictva.[20]
Soukromí stěžovatelé
Stížnosti na četnické důstojníky občas přicházely také od obecních rad nebo soukromých společností. Například v březnu 1921 Ministerstvo vnitra generála Vyčítala informovalo o žádosti košického zastupitelstva o převelení tamního exponovaného štábního důstojníka plukovníka Friedla s odůvodněním, že jde o německého nacionalistu, který často a bezdůvodně překládá české četníky z jednoho stanoviště na druhé. Friedlovo jednání mělo údajně souviset též s incidentem v Krompaších.[21]
V tomto případě se kritika ukázala jako silně nadsazená. Vyšlo najevo, že Friedl byl rodilým Čechem z Jindřichova Hradce (odebíral prý Lidové noviny), pouze jeho manželka pocházela z německé rodiny. Rovněž hledání spojitosti s událostmi v Krompaších se ukázalo jako zcela scestné, jelikož obec vůbec nespadala do Friedlova obvodu. I sporné překládání četníků se vysvětlilo jako nutnost, vyvolaná služebními potřebami. Pouze v jednom případě bratislavské zemské velitelství rozkaz o přeložení zrušilo, jelikož dotyčný četník byl v krátké době již přeložen vícekrát.[22]
Při jiné příležitosti se generální velitel během jara 1921 zabýval stížností Zamestnavatelskej úradovny pri ústrednom sväze československých priemyslníkov na majora Ottu Bláhu pro „zasahování četnictva do záležitostí průmyslových“. Jak se však následně ukázalo, Bláhův údajný „neoprávněný zásah“ spočíval v tom, že se při debatě s úředníkem jisté železárny na Podkarpatské Rusi, s nímž se setkal během inspekční cesty, vyjádřil, že dle jeho mínění by si dělníci v dotyčné továrně měli zřídit odborovou organizaci.
Mimoslužební prohřešky
K netypickým kauzám patřily ty, které souvisely s mimoslužebími ekonomickými aktivitami důstojníků a jejich rodin. Do této kategorie lze zařadit záležitost nadporučíka Augustina Zháněla, jehož manželka provozovala prodejnu mazadel na koženou obuv a dodávala své zboží i četnickým stanicím, jež spadaly pod velení jejího muže. Vyskytly se tudíž spekulace, zda Zháněl nevyvíjel určitý, byť třeba nepřímý, tlak na podřízené, aby nakupovali právě u jeho manželky. Poté, co byl v říjnu 1924 na případ upozorněn, prohlásil Vyčítal, že žádný předpis sice nezakazuje ženám četníků podnikat, přesto však bude vhodné dotyčného důstojníka přeložit na nové působiště, aby se předešlo šíření případných dohadů.[23]
Nařčení z pochybných obchodních aktivit se nevyhnulo ani samotnému generálnímu veliteli. V osobním dopise z června 1924 si Vyčítal stěžoval svému příteli z dětství, plzeňskému výrobci koberců Adolfu Hillemu, na blíže nespecifikované novinové zprávy, které naznačovaly, že generál zprostředkoval jakousi finanční transakci pro svého někdejšího spolužáka z měšťanské školy, štábního kapitána ve výslužbě Václava Thoře.[24] Ačkoliv nepodložené obvinění člena sboru, natož velitele, bylo dobovými předpisy vnímáno jako urážka četnictva coby celku, není známo, že by Vyčítal v tomto případě reagoval žalobou na redakci dotyčných novin. Nešlo by o jediný případ, kdy se vedoucí kruhy četnictva rozhodly raději nereagovat na mediální kritiku, aby se předešlo širší novinové polemice.
Předmětem kázeňského řízení se mohl stát i soukromý život důstojníků, jestliže neodpovídal dobovým morálním hodnotám. V takovém případě mohlo být důstojníkovo chování klasifikováno jako poškozování dobrého jména četnictva. Neuspořádaný rodinný život četnického důstojníka navíc někdy zavdával příčiny k různým klepům a příležitostně i k zájmu médií.
Například na podzim 1928 se v jakémsi časopise objevila zmínka o údajné milostné aféře okresního četnického velitele ve Fryštátě nadporučíka Demela. Ten však při vyšetřování uvedl, že žena, s níž se schází, není jeho milenkou, nýbrž informátorkou. Ačkoliv tento údaj byl těžko ověřitelný, generální velitel se rozhodl ve věci nepodnikat další šetření. Pouze Demelovi doporučil počínat si diskrétně a snažit se nezavdat příčinu ke kritice.[25]
Tresty a prevence
Ne vždy se generální velitel začal zabývat prohřeškem důstojníka až na základě cizího popudu, nezřídka sám káral podřízené za užívání příliš ostrých slov či jinak nepřiměřených výrazů ve služebních hlášeních. Za tento typ poklesků Vyčítal příležitostně uděloval důtky, častěji však provinilce pouze vyzval, aby se napříště podobných problémů vyvarovali.
To byl mimo jiné případ kapitána Aloise Stibůrka, jenž počátkem roku 1923 podal prosbu o převelení z Českého Těšína, jelikož se ve Slezsku cítil jako cizinec a nedokázal se sžít s tamními zvyklostmi, zejména rozšířeným požíváním alkoholu. Vyčítal Stibůrkovi nařídil sepsat novou žádost, ovšem s vynecháním výše uvedených argumentů, „a to v zájmu žadatele samého“. Blíže k tomu podotkl: „V užším slova smyslu jest přirozeně každý z nás, kdo nekoná služby v zemi, ve které se narodil, „cizincem“, ale tento pojem ztratil dnes značně na svém bývalém významu, neboť v oblasti naší republiky, ať již to jest kdekoliv, nesmíme (podtrženo v originále, pozn. aut.) se vůbec cítiti cizinci“. Tento výrok je nutno chápat v kontextu Vyčítalem často zdůrazňované myšlenky „státního vlastenectví“, kterou generál podřízeným opakovaně vštěpoval. Navzdory výtce generál projevil pochopení pro Stibůrkovu situaci, jelikož nakonec doporučil žadatelovo přeložení do Čech.[26]
Jak je patrné ze Stibůrkova případu, generální velitel se při posuzování jednotlivých kauz nezabýval pouze faktickým obsahem sporných záležitostí, ale také formou, jakou byly žádosti či stížnosti prezentovány. Například v srpnu 1921 důrazně doporučil exponovanému důstojníku v Plzni podplukovníku Bazalovi podávat hlášení „věcně bez vášnivosti a vynechati při tom veškeré vlastní názory a rady s předmětem nesouvisející“.[27] Na generálův vztah k šéfovi plzeňské expozitury tato kauza zřejmě neměla vážnější vliv, jelikož Bazala se později stal Vyčítalovým pobočníkem.
Na konci října 1921 Vyčítal reagoval na ostré výroky správního důstojníka z Moravy, který písemně doporučoval přizpůsobení byrokracie ve sboru armádnímu modelu. Z kontextu bohužel nevyplývají detaily ohledně samotného předmětu sporu, naopak zcela zřejmý je generálův názor na důstojníkovo chování: „Způsob psaní ukazuje na jakousi podrážděnost, kterou neomlouvám, ale vysvětluji si tím, že za mnohé dosud se vyskytující vady činí se vždy zodpovědným četnický důstojník správní, na kterého pak se i v novinách útočí, ačkoliv dokázaně právě v uvedených případech nenese žádné viny“.[28] Jindy zase generální velitel podřízeným radil, že střízlivý styl psaní, prostý emocí, může přispět ke kladnému vyřízení jejich žádostí a stížností.
Případy, kdy četníci ve svých žádostech a stížnostech používali poněkud silná slova, zřejmě nebyly nijak vzácné, jelikož v listopadu 1921 musel generální velitel nařídit, aby zemští velitelé vraceli zprávy, psané nepřípustným stylem, k přepracování. „Tímto výnosem nenařizuji snad nějaké překrucování pravdy, neb okrašlování skutečností“, pouze se mělo zabránit užívání „tonu vyplývajícího z podrážděnosti a vášnivosti, kterým se u rozhodujících míst nejen ničeho nedosáhne, nýbrž jen pisateli samému uškodí“.[29]
O tom, že navzdory vůli generálního velitele nebyly instrukce ohledně formy hlášení vždy důsledně dodržovány, svědčí další z Vyčítalových rozkazů, vydaný v červnu 1925, kdy dal generál opět najevo nelibost nad tím, že „jednací spisy bývají opatřeny poznámkami, vyjadřujícími subjektivní názory osob spisy vyřizujících, a to způsobem mnohdy zcela nevhodným“.[30] Citovaná nařízení ovšem patrně nelze chápat tak, že by generální velitel autoritativně odmítal brát v potaz návrhy a náměty podřízených, je ostatně doloženo, že při posuzování všech důležitějších otázek Vyčítal žádal o stanoviska zemských velitelů či jiných příslušných orgánů. Uvedené příkazy byly zjevně namířeny především vůči osobním invektivám v úředních zprávách.
Závěr
Zobecníme-li zjištěné poznatky, lze konstatovat, že mezi kázeňskými poklesky četnických důstojníků jednoznačně dominovala drobnější provinění, jako bylo nevhodné a urážlivé vyjadřování apod. Takovéto záležitosti většinou končily udělením důtky nebo pouhým poučením, jak se podobných nepříjemností propříště vyvarovat.
K častým problémům patřily též otázky národní a politické „přijatelnosti“ důstojníků, kteří za sebou měli kariéru v rakousko-uherském četnictvu. Stížnosti na „rakušácké“ smýšlení konkrétních osob se ve valné většině ukázaly jako neprůkazné, někdy jako vyloženě nepravdivé. Příčinu uvedeného jevu je možno spatřovat v tom, že mnozí vysloveně prorakousky orientovaní jedinci byli nuceni odejít od sboru již v prvních letech československé samostatnosti.[31] Méně běžné byly aféry týkající se soukromého života důstojníků a kauzy, kdy se důstojníci pokoušeli využít svého postavení k získání určitých výhod, nebo nabádali podřízené k jednání, jež nebylo v souladu s předpisy.
Udělené tresty zpravidla nebývaly nikterak drakonické, řada problémů se jednoduše vyřešila přeložením dotyčného důstojníka. V případě schopného jednice nemusely mít ani opakované disciplinární potíže výraznější negativní dopad na další pokračování kariéry, jak dokládají osudy Františka Bazaly, Otty Bláhy a dalších. Přesto se nedá říci, že by Generální velitelství četnictva dohled nad kázeňskými záležitostmi podceňovalo; rozsáhlá agenda svědčí o poměrně podrobném vyšetřování jednotlivých kauz. Místo na přísné tresty se však sázelo spíše na prevenci a osvětu. Nezanedbatelnou roli pochopitelně často hrály i osobní vztahy mezi četnickými důstojníky, o těch jsme však z úředních materiálů informováni jen velmi kuse.
Bylo by přínosné porovnat výsledky prezentovaného výzkumu s poměry, jež ve sledovaném období panovaly u ostatních složek československého bezpečnostního aparátu, to by však již byl námět pro další dlouhodobé bádání.
Sepsali: Ivana Bartečková, Ondřej Kolář
Článek je doplněnou verzí studie publikované v časopise Historica olomucensia 45-2013
[1] Viz například: Klečacký, Martin: Převzetí rakouského četnictva československým státem 1918–1919. Diplomová práce, Univerzita Karlova, Praha 2010; Klinovský, Petr: Četnictvo a Stráž obrany státu na Děčínsku v letech 1935–1938. Rigorózní práce, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010; Kolář, Ondřej: Státní pořádkové složky na Chebsku v době první Československé republiky. Disertační práce, Univerzita Palackého, Olomouc 2012; Maštalířová, Kateřina: Četnické stanice na Teplicku v období první republiky. Bakalářská práce, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2009; Plosová, Jaroslava: Situace četnictva a jeho obraz ve společnosti ve 20. a na počátku 30. let 20. století na příkladu Zemského četnického velitelství v Brně. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2006.
[2] Jedná se převážně o dílčí zmínky ve studiích uvedených v poznámce č. 1. Ze starších prací se tématu částečně dotýká BOHATA, Ivan: Protilidová úloha četnictva v letech 1918–1938. Praha 1978.
[3] Narozen 11. února 1872 v Turnově, od roku 1890 sloužil v rakousko-uherské armádě, v roce 1899 byl v hodnosti poručíka přijat k četnictvu. Po vzniku ČSR se stal prvním československým zemským četnickým velitelem ve Slezsku, tuto funkci vykonával do konce roku 1919. Poté působil na Generálním velitelství četnictva, od února 1921 byl pověřen vedením dotyčné instituce. K oficiálnímu jmenování generálním velitelem došlo 14. září téhož roku. Úřad zastával do svého penzionování v srpnu 1930 a stal se tak nejdéle působícím generálním velitelem četnictva. Po penzionování žil až do smrti roku 1952 v Praze. Stručný biogram Karla Vyčítala obsahuje např. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha 1927, s. 1183.
[4] Blíže k postavení a pravomocem generálního velitele viz Erhart, Josef – Pinkas, Oldřich (edd.): Sbírka četnických předpisů. Kroměříž 1923, s. 184–187.
[5] Blíže viz Kolář, Ondřej: Problematika četnictva v interpelacích Národního shromáždění 1918–1925. Historica olomucensia42–2012, s. 115–124. Levice (zejména národní socialisté) požadovala „zcivilnění“ četnictva a utvoření četnické odborové organizace. Československým nacionálním kruhům (k nimž se opět řadili i národní socialisté) vadila „rakouská“ minulost četnických důstojníků, německé strany kritizovaly údajnou perzekuci četníků německé národnosti a chování četníků v národnostně smíšeném pohraničí. Legionářské organizace požadovaly větší podíl legionářů na velitelských místech ve sboru.
[6] Podrobné zachycení vývoje předpisů Ministerstva vnitra, které upravovaly dílčí kompetence generálního velitele četnictva při postihování jednotlivých druhů kázeňských deliktů, by představovalo námět po samostatnou právně-historickou studii, zda se omezujeme pouze na základní nástin.
[7] Václav Řezáč byl prvním generálním velitelem četnictva v ČSR. Blíže k jeho osobě viz Klečacký, Martin: Generálmajor Václav Řezáč – četnickým důstojníkem z monarchie do republiky. In: Galaš, Radek (ed.): Almanach z VII. konference policejních historiků. Praha 2012, s. 255–308.
[8] Jedná se o pozdějšího generálního velitele četnictva a ministra vnitra v Eliášově protektorátní vládě. Blíže viz: Galaš, Radek: Generál Josef Ježek – Seznamte se, prosím....In: Galaš, Radek (ed.): Almanach z III. konference policejních historiků. Praha 2008, s. 297–320.
[9] Pozoruhodné je, že právě Ševčík s Uhlířem, kteří Horkého chování oznámili generálnímu veliteli, při jiné příležitosti sami obvinili Ježka z manipulace s úředními dokumenty v době spisové rozluky. Viz Galaš, Radek: c. d., s. 303. Josef Ježek čelil v průběhu své četnické kariéry většímu množství obvinění, v převážné míře neprokázaných. Za některými z nich mohly stát osobní antipatie, jelikož někteří důstojníci na ambiciózního Ježka, který dosáhl několika povýšení mimo hodnostní pořadí, pohlíželi s jistým despektem.
[10] Sám Bláha nesporně patřil k “rekordmanům” v počtu stížností a kritických novinových článků, týkajících se jeho osoby. Kritikové mu vytýkali aktivistický přístup v době monarchie, pochybné styky s údajnou vyzvědačkou i nevhodné chování vůči podřízeným a civilnímu obyvatelstvu. Přesto byl jmenovaný ponechán v aktivní službě, jelikož navzdory všem svým chybám disponoval určitými profesními znalostmi a organizačními schopnostmi, které projevil zejména při obsazování severozápadního pohraničí v popřevratové době. (Viz Klečacký, Martin: Převzetí rakouského četnictva...) V éře nacistické okupace Bláha aktivně kolaboroval, za což byl po osvobození Československa popraven. (Blíže viz např. Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha 1999; Pejčoch, Ivo: Český svaz válečníků. Historie a vojenství 56, 1/2007, s. 16–28.)
[11] Národní archiv (dále NA), fond Generální velitel četnictva (dále GVČ), kart. 14.
[12] NA, GVČ, kart. 13.
[13] NA, GVČ, kart. 6.
[14] Narozen 28. prosince 1874 v Blatné. K četnictvu nastoupil roku 1902. V letech 1920–1925 zastával úřad zemského četnického velitele ve Slezsku, poté do roku 1930 na Slovensku a následně v Čechách. Stručně k jeho osobě viz např. Album representantů, s. 952. Zde je však jeho příjmení chybně uvedeno jako Hamr, ačkoliv dotyčný prokazatelně používal původní, nepočeštěnou transkripci.
[15] Narozen 1884 v Tišnově, před první světovou válkou studoval farmacii v Římě. V roce 1914 byl po návratu z Itálie povolán do rakousko-uherské armády a po zajetí na východní frontě bojoval nejprve jako dobrovolník v srbském vojsku a později jako příslušník československých legií ve Francii. V roce 1919 nastoupil k četnictvu, do penze odešel roku 1940. Stručný Šubčíkův medailonek obsahuje např. Album representantů, s. 1151.
[16] NA, GVČ, kart. 17, sign. 317dův./1925.
[17] NA, GVČ, kart. 6, sign. 154dův./21.
[18] NA, GVČ, kart. 18, sign. 387dův./25.
[19] V té době probíhala takzvaná restrikce četnictva dle zákona 286 Sb. z. a n. z 22. prosince 1924.
[20] NA, GVČ, kart. 20.
[21] V únoru 1921 propukly v Krompaších sociální nepokoje v důsledku propuštění zaměstnanců tamních železáren a snížení přídělů potravin. Napětí 21. února vyústilo ve střet demonstrantů s četníky, který si vyžádal životy čtyř stávkujících. Dav v odvetu zabil dva úředníky železáren a zranil velitele zasahujících četníků.
[22] NA, GVČ, kart. 5.
[23] NA, GVČ, kart. 15, sign. 565dův./1924.
[24] NA, GVČ, kart. 14, sign. 381dův./1924.
[25] NA, GVČ, kart. 28, sign. 1071/28.
[26] NA, GVČ, kart. 11, sign. 287dův./1923.
[27] NA, GVČ, kart. 6. Bazala se poněkud vznětlivě vyjádřil o četníkovu z Mariánskolázeňska, který se snažil využít politické konexe, aby docílil přeložení na jinou stanici.
[28] NA, GVČ, kart. 7, sign. 3963dův./21.
[29] NA, GVČ, kart. 7, sign. 412dův/21.
[30] NA, GVČ, kart. 17, sign. 330/25.
[31] Jednalo se zejména o důstojníky německé národnosti, kteří se na podzim 1918 přidali k četnictvu německých provincií. Blíže k této problematice viz Klečacký, Martin: Převzetí rakouského četnictva; Kolář, Ondřej: Státní pořádkové složky na Chebsku.
Někteří důstojníci, pokud nebyli usvědčeni z přímé účasti na perzekuci českých vlastenců během první světové války, ale přesto v místě služby čelili kritice kvůli údajným prohabsburským sympatiím, byli přeloženi do východní části republiky. Do této kategorie spadal například Josef Woitsch z Polské Ostravy, jehož disciplinární výbor zprostil převážné většiny obvinění z údajných hříchů z válečné doby. Jelikož však byl ve svém působišti silně nepopulární, padlo rozhodnutí přemístit jej na Podkarpatskou Rus.
2025 ©