Články od Ondřej Kolář

Popravy zajatých legionářů a dezertérů rakousko-uherskou vojenskou justicí jsou tématem obecně známým,[1] reálně však zatím relativně málo probádaným.[2] V odborných kruzích i kolektivní paměti jsou nejznámější exekuce legionářských rozvědčíků na italské frontě v posledním válečném roce, jimž se v meziválečném období dostalo určité madiální a publicistické pozornosti, zejména v souvislosti s exhumací některých obětí a jejich převozem do českých zemí v červnu 1921.[3] I tito muži však zůstali v povědomí veřejnosti poněkud upozaděni v porovnání s kultem plukovníka Josefa Jiřího Švece, italského legionáře Jana Čapka či „zborovského Žižky“ Jana Syrového.[4] číst dál

Zánik Česko-Slovenské republiky, osamostatnění Slovenska a Podkarpatské Rusi a vznik Protektorátu Čechy a Morava v polovině března 1939 postavily státní zaměstnance z českých zemí působící ve východních částech republiky do svízelné situace. V případě Slovenska se někteří patrně potýkali s obtížným dilematem, zda uposlechnout rozkazu a vrátit se do domoviny okupované nacistickým Německem.[1] Drtivá většina se však vrátila, ať již s ohledem na své rodiny v protektorátu, nebo kvůli tlaku slovenských úřadů i veřejnosti na „slovakizaci“ správy. Na Podkarpatské Rusi bezprostředně ohrožené maďarskou vojenskou akcí setrvání českých veřejných a správních činitelů přirozeně nepřicházelo v úvahu. Samotný průběh evakuace byl komplikován hektickými poměry danými probíhající proměnou mocenských struktur. číst dál

Září 1938 v československo-německém pohraničí přineslo stovky dramatických epizod, často spojené s oběťmi na životech. Právě incidenty spjaté s vraždami příslušníků československých bezpečnostních složek pochopitelně přitahovaly převážnou část badatelské pozornosti. Výjimkou dnes již nejsou ani publikace, usilující o komplexnější podchycení německé iredenty v určitém regionu.  číst dál

Důležitou oporu každého politického režimu tvoří jeho policejní složky. Dvojnásob to platí v případě režimů totalitních, kde bezpečnostní aparát kromě potírání zločinnosti slouží také k eliminaci opozice. V případě nacistické okupační správy v českých zemích tuto neblahou roli plnila především německá tajná státní policie (Gestapo), byť na provádění represí částečně participovalo rovněž protektorátní četnictvo a policie. Zatímco dění v protektorátu je předmětem intenzivního badatelského zájmu, činnost pořádkových sil v zabraném pohraničí se zatím těší jen nevelkému zájmu historiků. (Obecně se tématem zabývá Květoslava KOCOURKOVÁ: Organizace bezpečnostních a policejních složek v Říšské župě Sudety a přičleněných oblastech. Historie okupovaného pohraničí 1938-1945 8, Ústí nad Labem 2004, s. 23-70. Problematiky se částečně dotýká také studie Jana STEJSKALA: http://theses.cz/id/kspm0e/00142311-299975721.pdf.) V případě Opavska je výzkum této tématiky o to potřebnější, že se jednalo o část Říšské župy Sudety s převážně českým osídlením, kde především na venkově vystupovala do popředí vedle pořádkové a kriminalistické funkce také státně-bezpečnostní úloha německého četnictva.To se týkalo i Vávrovic, příhraniční obce, kde v roce 1930 žilo 757 osob “československé” národnosti, 146 Němců s československým občanstvím a 47 cizinců.. číst dál

V létě 1938, v době blížících se oslav 20. výročí československé státnosti, obdržela jednotlivá četnická oddělení[1] v Čechách výzvu, aby příslušníci sboru zasílali příběhy ze služby, z nichž ty nejpoutavější či nejpoučnější měly být otištěny v jubilejní publikaci o historii četnictva. Mezi těmi, kdo se rozhodli podělit se o své vzpomínky, nechyběl ani okresní četnický velitel v Ústí nad Labem poručík Karel Vaňkát, jenž vylíčil své zážitky z doby státního převratu v říjnu 1918, kdy sloužil v Plzni.[2] číst dál

V říjnu 1938 se Moravská Ostrava nečekaně stala hraničním městem. Po podpisu Mnichovské dohody začaly do města proudit davy uprchlíků z oblastí Slezska, přičleněných v důsledku Mnichovské dohody k Německu a Polsku. Z řady dělníků, dojíždějících z Opavska či Karvinska za prací do Moravské Ostravy a okolí, se náhle stali cizí státní příslušníci. Mezi obyvatelstvem kolovaly pravdivé i smyšlené zprávy o perzekuci Čechů v německém a polském záboru, panovaly obavy z činnosti zahraničních vyzvědačů, nebo hůř, z německého vojenského vpádu. Zároveň sílily radikální nálady, hledali se viníci Mnichova a volalo se po zúčtování s domnělými zrádci národa.[1] číst dál

Éra dvou totalitních režimů, kdy byl výklad dějin podroben tlaku ideologie a propagandy, vytěsnila z povědomí veřejnosti řadu významných a zajímavých postav předválečného období. Patřil k nim i muž, který ve své době patřil mezi výrazné osobnosti prvorepublikové kriminalistiky. číst dál

Rozpad Rakousko-Uherska zastihl mnohé četníky z českých zemí ve službě v jiných částech zaniknuvší monarchie. Československá republika umožnila četníkům, kteří pocházeli z jejího území, přijetí do státních služeb. Léta strávená v rakousko-uherských ozbrojených silách se četníkům v ČSR započítávala do penze. Výjimku tvořili českoslovenští občané, kteří dříve sloužili u bosensko-hercegovinského četnictva. To mělo formální autonomii a jeho příslušníci tedy nebyli považováni za „plnohodnotné“ rakousko-uherské četníky, v důsledku čehož jim v případě převzatí do československých služeb nebyla zpravidla uznána dosažená hodnost a z administrativního hlediska byli považováni za „běžné“ nováčky. číst dál

Historie československého četnictva se v posledních letech těší stále výraznější badatelské pozornosti. K poměrně málo probádaným tématům však dodnes patří otázka zřizování, provozu a hmotného zabezpečení četnických stanic. Cílem tohoto krátkého článku je pomocí několika konkrétních případů nastínit tuto problematiku na příkladu Slezska v období od vzniku ČSR do roku 1928, kdy slezská zemská samospráva zanikla v důsledku územně-správní reformy. Výzkum vychází především z dokumentů uložených v Zemském archivu v Opavě ve fondu Zemský výbor slezský, kart. 1111–1115. číst dál

Během druhé poloviny 30. let 20. století se československé pořádkové složky musely, zejména v národnostně smíšených příhraničních oblastech, pod vlivem politického vývoje stále více věnovat nejen potírání kriminality, ale též boji se sílící hrozbou nacismu. To s sebou neslo i určité organizační reformy, k nimž patřilo krom založení Stráže obrany státu (SOS) a budování nových policejních úřadů také posilování takzvaných Odboček Zpravodajské ústředny (OZúS), specializovaných policejních útvarů, které plnily rozvědnou a kontrarozvědnou funkci.[1] číst dál

Úvod číst dál

V podvečer 19. května 1930 jistá Marie Hrdličková oznámila na četnické stanici v Cítově, že mezi jejími syny Karlem a Jaroslavem došlo k hádce, po níž mladší Karel, který v průběhu sporu vyhrožoval sebevraždou, odcizil Jaroslavovu kapesní pistoli a utekl. Co přesně bylo příčinou sporu, četnické hlášení bohužel neuvádí, z pozdějších novinových zpráv o případu však vyplývá, že Jaroslav mladšímu sourozenci vyčítal poškození motocyklu, který mu půjčil. číst dál

Dne 6. září 1930 přinesly Lidové noviny článek (podepsaný monogramem "om") následujícího znění: číst dál

Krátce po vzniku ČSR došlo k prvnímu pokusu o zajištění slovensko-maďarské hranice vysláním četnického oddílu do Trnavy. 13. listopadu však na město zaútočila maďarská armáda s pomocí obrněného vlaku. Při obraně nádraží padli četníci František Beneš, Josef Neplech a Antonín Vlček. Zbytek jednotky byl nucen ustoupit. číst dál

Josef Šustr se narodil 19. října 1878 v Daňovsi (též Daminěves, dnes součást obce Cítov) na Mělnicku. Ačkoliv byl po absolvování českého vyššího reálného gymnázia v Roudnici nad Labem v roce 1897 uznán „zralým ku návštěvě univerzity“, rozhodl se vstoupit do armády jako jednoroční dobrovolník. Dost možná původně jen zamýšlel odbýt si vojenskou službu před zahájením studií, nakonec však u vojska zůstal až do července 1906, kdy se v hodnosti poručíka 91. pluku rozhodl přestoupit k četnictvu. číst dál