Historie československého četnictva se v posledních letech těší stále výraznější badatelské pozornosti. K poměrně málo probádaným tématům však dodnes patří otázka zřizování, provozu a hmotného zabezpečení četnických stanic. Cílem tohoto krátkého článku je pomocí několika konkrétních případů nastínit tuto problematiku na příkladu Slezska v období od vzniku ČSR do roku 1928, kdy slezská zemská samospráva zanikla v důsledku územně-správní reformy. Výzkum vychází především z dokumentů uložených v Zemském archivu v Opavě ve fondu Zemský výbor slezský, kart. 1111–1115.
Obvod Zemského četnického velitelství pro Slezsko sestával ze tří hlavních částí – jednalo se o západní (opavské) a východní (těšínské) Slezsko, v únoru 1920 bylo dále připojeno Hlučínsko, do té doby součást Německa. V západní části obvodu československé úřady v zásadě převzaly starší rakousko-uherskou strukturu četnictva včetně existujících stanic s inventářem. Složitější poměry panovaly v těšínské oblasti, která byla až do mezinárodní arbitráže v létě 1920 územně rozdělena a zmítána nepokoji v důsledku československo-polského hraničního sporu. V oblasti, která po arbitráži přešla z polské pod čs. správu, na bývalých rakousko-uherských stanicích často chybělo vybavení. Na Hlučínsku bylo nutno strukturu četnictva vybudovat prakticky od nuly, byť čs. orgány převzaly některé budovy dříve používané německým četnictvem. Obecně lze konstatovat, že z hlediska vytváření četnické infrastruktury byl klíčovým rok 1920, kdy probíhala výstavba bezpečnostního aparátu na Hlučínsku a Těšínsku.
Náklady za ubytování četnictva hradila zemská správa, byť se od počátku 20. let jednalo o převedení této povinnosti na stát. Zemské orgány v této souvislosti poukazovaly na nedostatečnost státem poskytovaných prostředků. (O problematičnosti situace svědčí fakt, že během roku 1927 muselo Zemské četnické velitelství a Ministerstvo vnitra opakovaně urgovat proplacení dlužné ubytovací dotace ve výši 175 000 korun.) Zemská správa tedy ze svého titulu schvalovala výši nájemného a další podmínky smluv o pronájmu prostor pro četnické stanice.
Ty byly umísťovány ve velmi různorodých lokalitách. Někdy se jednalo o budovy v majetku státu či státních institucí, častěji však o pronajaté prostory. Pronajímateli byli jak soukromníci, tak rozličné organizace. Ke kuriozitám patřila četnická stanice v Chotěbuzi v okrese Český Těšín, sídlící přímo v budově Slezské zemské rolnické školy. Ta v době sporu o Těšínsko poskytla prostor bezplatně, v lednu 1921 však vznesla nárok na měsíční nájemné. To bylo po delších jednáních v dubnu téhož roku stanoveno na 60 haléřů za muže na den. Dodejme, že na stanici v té době kvůli napjatým pohraničním poměrům sloužilo deset mužů, šlo tedy o nadstandardně početné obsazení. K noclehu mužstva podle dochované mapky sloužila jediná místnost.
Podmínky ubytování se nezřídka stávaly předmětem ne vždy jednoduchého vyjednávání zúčastněných stran. K těm relativně bezproblémovým patřilo jednání s poštmistrem Teofilem Něbrojem, který kolem poloviny 20. let koupil dům č. 320 v Dětmarovicích, v němž již od roku 1911 sídlila četnická stanice. Nový vlastník provedl řadu úprav – v roce 1925 nechal spravit střechu a pumpu, později zajistil i výměnu kamen. V roce 1927 naplánoval výměnu oken, ovšem s ohledem na nákladnost oprav požádal o zvýšení měsíčního nájemného z 1 200 na 1 400 korun. Zemská správa souhlasila pod podmínkou, že Něbroj již nebude žádat o proplácení dalších výloh na údržbu předmětných prostor.
Ne vždy se však podařilo docílit oboustranně přijatelné dohody. Neshody o výši nájemného ve Svinově v září 1921 vedly náměstka zemského četnického velitele ke snaze zajistit jiné prostory. Za tím účelem mělo být zahájeno jednání s železničními orgány o bezplatném poskytnutí místností v areálu nádraží. Některé neshody s pronajímateli měly dokonce dohru u soudu. Poměrně unikátní byl případ pronajaté budovy stanice v Dobroslavicích, kterou majitel nabídl zemské správě k odkoupení. Příslušný úřad s ohledem na nedostatek prostředků odmítl.
Předmětem jednání, případně sporů, se stávala rovněž údržba a adaptace prostor. Zmíněný jev se nevyhnul ani budově Zemského četnického velitelství v opavské Gabelsbergově ulici č. 13. (Po zrušení zemského velitelství byla budova koncem 20. let po administrativních peripetiích odprodána ministerstvu školství a adaptována na školu.) Majitel domu, stavitel Julius Lundwall, v říjnu 1922 vyjádřil ochotu provést požadované úpravy místností, které měly být adaptovány na služební byty důstojníků, s odkazem na nákladnost těchto opatření však odmítl hradit i výmalbu pokojů. Tu pracovníci zemského velitelství předběžně odhadli na 2 400 korun. Zemský četnický velitel Josef Hammer tedy žádal Zemskou správní komisi o poskytnutí prostředků na vymalování místností. Jeho stanovisko po prohlídce prostor podpořil také Zemský stavební úřad.
Častý problém představovalo ubytování četníků na zkoušku během jejich kurzů, obdobně tomu bylo v případě frekventantů hodnostních škol. Při přípravách podzimního kurzu v roce 1922 chyběly v Opavě a Vlaštovičkách ubytovací kapacity pro 58 četníků na zkoušku. Situace se operativně řešila zajištěním lůžek v hospodářské škole v Chotěbuzi. Později obdobnému účelu sloužil například zámek Štemplovec.
Orgány četnictva se na zemskou správu obracely i v záležitostech vybavení stanic, ovšem se značně proměnlivým úspěchem. Například na žádost o pořízení patentního žebříku k čištění oken pro budovu zemského velitelství v srpnu 1925 Zemský stavební úřad odpověděl, že „Země Slezská hradí pouze náklady za ubytování. Náklady za vnitřní zařízení a nářadí není země povinna hraditi“.
Výše popsané ilustrativní případy nechť poslouží pro dokreslení využitelnosti v úvodu zmíněných archivních materiálů, které představují cenný zdroj nejen pro lokalizaci konkrétních stanic, ale i pro poznání každodenního chodu administrativy spojené s ubytováním a materiálním zabezpečením příslušníků četnictva.
2025 ©