Policie v pohraničním městě. Policejní ředitelství v Moravské Ostravě na podzim 1938

Napsal Ondřej Kolář (») 9. 5. 2015 v kategorii Kauzy, přečteno: 576×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

              V říjnu 1938 se Moravská Ostrava nečekaně stala hraničním městem. Po podpisu Mnichovské dohody začaly do města proudit davy uprchlíků z oblastí Slezska, přičleněných v důsledku Mnichovské dohody k Německu a Polsku. Z řady dělníků, dojíždějících z Opavska či Karvinska za prací do Moravské Ostravy a okolí, se náhle stali cizí státní příslušníci. Mezi obyvatelstvem kolovaly pravdivé i smyšlené zprávy o perzekuci Čechů v německém a polském záboru, panovaly obavy z činnosti zahraničních vyzvědačů, nebo hůř, z německého vojenského vpádu. Zároveň sílily radikální nálady, hledali se viníci Mnichova a volalo se po zúčtování s domnělými zrádci národa.[1]

            Dané mimořádné poměry si pochopitelně žádaly pozornost státního aparátu, především jeho bezpečnostních orgánů. Klíčovou instituci v tomto směru představovalo moravskoostravské policejní ředitelství, jehož dochované písemnosti umožňují názorně ilustrovat tehdejší situaci v regionu a pozvolnou změnu politických a bezpečnostních poměrů po podpisu mnichovské dohody a zániku první republiky. Volba relativně krátkého časového úseku, tedy posledního čtvrtletí dramatického roku 1938, dovoluje detailnější analýzu problematiky.

            Některé poznatky z archivního fondu policejního ředitelství již byly publikovány ve studiích, věnovaných dílčím problémům (péče o uprchlíky, politický radikalismus), cílem tohoto článku je však nahlédnout na daná témata z perspektivy bezpečnostních orgánů a zaměřit se na formy a metody práce policie ve sledovaném období.

            K dominantním problémům pomnichovské doby přirozeně patřila péče o uprchlíky z obsazeného pohraničí, pro něž se Moravská Ostrava stala přirozeným sběrným místem.[2]  Uprchlická problematika je ve zkoumaných materiálech podchycena velmi bohatě, ve vztahu k dokumentovanému tématu se však zaměříme především na bezpečnostní aspekty.

            Ty lze rozdělit do několika skupin. Zásadní roli přirozeně hrála evidence uprchlíků, ale též pracovníků, dojíždějících do československých[3] podniků z okupovaného pohraničí. O tehdejších poměrech si lze učinit představu z faktu, že k 9. listopadu 1938 policejní ředitel Emil Bača[4] registroval na území města 9 000 vyhnanců, převážně z Těšínska.[5] Samotní policisté si ovšem uvědomovali, že jejich přehled o uprchlících není zcela kompletní a vyčerpávající, jak vyplývá z dochovaných odpovědí na dotazy úřadů i rodin jednotlivých utečenců.[6]

            V případě státních zaměstnanců vyhnaných z německého a polského záboru policisté na základě nařízení okresního hejtmana Studnáře také evidovali žádosti utečenců o přidělení služebních bytů. Nejrozsáhlejší část dochované agendy se logicky týkala policistů z obsazeného území. K 26. listopadu policejní ředitelství registrovalo 31 členů sboru, kteří přišli z pohraničí, byli služebně zařazeni do Moravské Ostravy, ale dosud neobdrželi byty. U několika jmen jsou uvedeny poznámky o preferencích žadatelů – kupříkladu štábní strážmistr Jan Gardelka upřednostňoval bydlení v Hulvákách, strážmistr František Surovec žádal o byt s kabinetem apod. Formulář obsahuje i počty rodinných příslušníků všech žadatelů, bohužel však není uvedeno, odkud byli dotyční policisté do Ostravy přiděleni.[7]

            Sdílnější je v tomto ohledu soupis policistů z oddělení ve Vítkovicích, kteří přišli ze zabraného území. Ze čtyř mužů dva před Mnichovem sloužili v Novém Jičíně, jeden v Novém Bohumíně, poslední, strážmistr Alois Hynčica, sice ve Vítkovicích zřejmě sloužil už před Mnichovem, bydlel však v oblasti, která se stala součástí zabraného území. Za zmínku stojí, že ačkoliv mezi žadateli byli i muži s dvěma dětmi, všem rodinám měly být přiděleny pouze jednopokojové byty, patrně v souladu s nařízením okresního hejtmana, aby „bylo postupováno jednotně a úsporně“.[8]

            S rostoucím počtem uprchlíků pochopitelně začaly sílit obavy z možných nepokojů či zvýšení kriminality. Z obav před možnými projevy radikalismu policie monitorovala přípravy a průběh různých uprchlických shromáždění a manifestací.[9] Ostravský okresní úřad 7. listopadu 1938 bez obalu informoval ministerstva národní obrany a sociální péče, že z jeho pohledu jsou utečenci „živlem nežádoucím a živlem, který jest nakloněn ke všemu nepředloženému“. Z toho důvodu se úřady snažily uprchlíky zaměstnat, pracovních míst však nebylo dost. Proto padl návrh, symptomatický pro režim druhé republiky, zřídit pro nezaměstnané uprchlíky i místní občany, kteří neměli stálé zaměstnání, pracovní tábor, nebo je přesunout do jednoho z podobných táborů ve vnitrozemí.

            Zmíněnou iniciativu podpořil i policejní ředitel Bača, který doporučil zřízení tábora v Místku. Brzy ovšem vyšlo najevo, že v uvedené lokalitě již pracovní tábor vznikl, jeho kapacita však byla naplněna.[10] Hledaly se samozřejmě i jiné možnosti pro umístění vyhnanců, například pro část horníků – vyhnanců se podařilo najít práci v dolech v okolí Brna.[11]

            Vyhnanci z pohraničí však nepředstavovali pouze potenciální bezpečnostní hrozbu, ale stávali se též terčem útoků, jak dokládá žádost okresního hejtmana z 9. listopadu, aby policie zajistila ostrahu azylových domů. Důvodem byly útoky na ubytovny v bývalých polských školách ve Vítkovicích a Mariánských Horách, za jejichž pravděpodobné pachatele byli označeni polští nacionalisté.[12]

            Část uprchlíků byla bezpečnostními orgány vyslechnuta a jejich svědectví představují cenné, byť subjektivně laděné prameny, pro poznání situace v zabraném pohraničí. Pro ilustraci uveďme jen několik příběhů: Rudolf Mynář z Petřvaldu byl podle vlastní výpovědi zatčen a zbit polskými policisty poté, co se odvážil zeptat, bude-li v obci otevřena česká škola. Po propuštění z vazby mu prý bylo ústně nařízeno vystěhovat se. Za „agitaci za českou školu“ byl v Petřvaldě postižen i báňský úředník Jan Káňa.

            Vyhrocené poměry panovaly i v německém záboru, jak se přesvědčil učitel Jaroslav Pořízka z Domoradovic, kterého henleinovští ordneři údajně odvlekli na četnickou stanici a ztýrali, načež mu bylo zakázáno vyučovat a dostal rozkaz dvakrát denně se hlásit. Zároveň mu bylo sděleno, že jej čeká trestní řízení pro blíže nespecifikovaný přečin. Po tomto zjištění pedagog neprodleně uprchl do Moravské Ostravy.[13]

Komplikovanost a tragičnost tehdejší doby ilustruje i případ Markéty Langerové, Češky, provdané za Němce z Chuchelné, který se stal členem Sudetendeutsche Partei (SdP).  V době vyhrocení poměrů v pohraničí Langerová se svými dvěma dcerami muže opustila a odešla do Litovle, kde si našla zaměstnání. Jelikož nebyla schopna zajistit bydlení a zaopatření pro děti, zanechala je v opatrování u známých v Kunčičkách.

Otec dětí, Richard Langer, v té době již říšskoněmecký příslušník, však úřední cestou požádal o vydání svých dcer. Obecní úřad v Kunčičkách se po obdržení Langerovy žádosti 2. prosince 1938 obrátil na ostravské policejní ředitelství. O pět dní později vládní rada Bača informoval litovelské radní, že obecní samospráva Kunčiček je ochotna děti otci vydat, a zažádal o zjištění stanoviska matky.

Ta přirozeně protestovala a argumentovala tím, že svým potomkům zajistí výchovu v českých školách, což by v případě jejich návratu do Chuchelné patrně nebylo možné. Dále zdůraznila, že již před odchodem od manžela musela sama zajišťovat obživu rodiny, jelikož Langer neměl stálý příjem.[14] Výsledek kauzy bohužel neznáme.

Mnichovská dohoda zasáhla do osudů řady dalších rodin. V polovině října se na ostravské policejní ředitelství obrátil úředník Matějka, který do září 1938 žil s rodinou v Hlučíně. Po vyhlášení mobilizace však musel narukovat a jeho žena s dcerou odjely k příbuzným na Třebíčsko. Počátkem října byla Matějková, jejíž muž stále pobýval u vojenského útvaru, vyzvána četnictvem, aby se odebrala do Hlučína, kde měla domovskou příslušnost, za účelem účasti ve volbách, které v Říši probíhaly.[15] Po splnění této povinnosti však úřady činily Matějkové potíže s návratem do Československa, obdržela pouze jednodenní propustku do Moravské Ostravy. Její muž, mezitím přidělený jako státní zaměstnanec do Brna, proto musel intervenovat u policejního ředitelství.[16]

V líčení příběhů jednotlivých vyhnanců by se dalo pokračovat dále, to však není účelem předkládaného článku. Doplňme pouze, že výslechy utečenců sledovaly kromě mapování situace na zabraném území ještě jeden důležitý cíl, a to odhalení potenciálních vyzvědačů, stejně jako různých pašeráků a spekulantů, kteří se snažili na stávající neutěšené situaci vydělat.

Mimo výslechů se policisté také na základě žádostí politické správy snažili prověřovat minulost vyhnanců i uprchlých německých antifašistů a na základě zjištěných skutečností vydávali dobrozdání. Například v polovině listopadu 1938 policie hlásila výsledek šetření o osobě německého sociálně demokratického funkcionáře z Krnova Emila Kutschi, který musel před nacisty uprchnout a zanechat doma veškerý majetek. Jelikož Kutscha s výjimkou několika málo návštěv v Ostravě nikdy nepobýval, policisté nemohli o jeho chování a smýšlení zjištěno nic konkrétního, autor zprávy proto doporučil obrátit se na evakuované bývalé pracovníky policejních úřadů v Opavě a Krnově.[17]

Pravidla pro zacházení s uprchlíky z řad německé sociální demokracie ujednotilo nařízení Zemského úřadu v Brně z 22. listopadu, podle kterého měli být tito jedinci vedeni ve zvláštní evidenci a nesměli opouštět stávající místo pobytu.

Zatímco uprchlým Čechům a německým antifašistům se obvykle dostalo alespoň základní péče, pro židovské emigranty měla úřední místa méně pochopení. Krátce po tzv. Křišťálové noci,[18] 11. listopadu 1938, nařídil Zemský úřad v Brně, „aby byla zvýšena ostražitost pohraničních orgánů československých a aby tak bylo zabráněno novému přílivu židovské emigrace z Německa do ČSR.“[19]O dva týdny později Zemský úřad kritizoval benevolenci četnictva a finanční stráže vůči židovské migraci a nabádal k ráznějšímu postupu.[20] I polští židovští uprchlíci byli od 1. listopadu vypovídáni, oficiálně proto, že jim polské úřady nevystavily doklady o zbavení státního občanství.[21]

V tehdejších poměrech i řada československých Židů uvažovala o opuštění země, jež byla ohrožena nacistickým Německem a jež pozvolna začínala inklinovat ke specifické formě státního antisemitismu. Těm, kteří se rozhodli emigrovat, policejní ředitelství vystavovalo osvědčení o tom, že se v ČSR neangažovali v komunistické straně, což jim mělo usnadnit získání potřebných dokladů pro usídlení v cizině.  

V pomnichovských poměrech sílil radikální nacionalismus a antisemitismus, k němuž státní aparát přistupoval poněkud obojakým způsobem. Ačkoliv židovská migrace byla omezena a celkové společenské a hospodářské postavení Židů se zhoršovalo,[22] proti výstřelkům fašistických radikálů bezpečnostní orgány stále postupovaly vcelku rázně.[23]

V průběhu podzimu se v Moravské Ostravě rozšířily náborové a agitační letáky hnutí Národní tábor vedeného Radolou Gajdou. Zároveň kolovalo množství protižidovských karikatur. Na Sokolské třídě 10. října jakýsi motocyklista ve vojenském oděvu rozhazoval fašistické propagační materiály. V Hrušově čtyři dny později skupina neznámých výtržníků vylepovala antisemitské plakáty.[24] Z Mariánských Hor strážník František Hanák hlásil případy rozhazování ultrapravicových tiskovin z automobilů a motocyklů.[25] Od důvěrníků policie získala zprávy, že fašisté hodlají agitovat zejména mezi vojskem.[26] Pátrání po aktérech obdobných incidentů obvykle zůstávalo bez valného výsledku.

Zadržet se většinou podařilo jen pár distributorů letáků. Kupříkladu ve Frenštátě pod Radhoštěm bezpečnostní orgány počátkem listopadu odhalily jistého Antonína Krasulu, „člena hlídací a uzamykací společnosti“, který přiznal, že převzal od obchodníka s jízdními koly Váni z Frýdku několik letáků a karikatur, které v průběhu oslav svátku Všech svatých rozšířil v místě svého bydliště. Krasula, bývalý člen lidové strany, dále vypověděl, že se 28. října v Ostravě setkal se svým známým, generálem Josefem Šnejdárkem, který patřil ke stoupencům Národního tábora. Generál před Krasulou hovořil o potřebě užšího semknutí národa, tím však ještě pochopitelně nedošlo k porušení žádného zákona. Proti Šnejdárkovi tedy policisté nezakročili, nicméně vyrozuměli četnickou stanici ve Frýdku, aby zajistila a vyslechla obchodníka Váňu.[27]

O něco později, 11. listopadu, četníci v Kunčičkách zadrželi jisté bratry Stoerovy, kteří z osobního vozu rozhazovali antisemitské letáky, jež dle vlastní výpovědi získali od svého známého Františka Danihelky. Polehčující okolnost v tomto případě představoval fakt, že dotyční byli členy agrární strany a neangažovali se v žádné fašistické organizaci.[28]

Vyšetřování obdobných kauz se neobešlo bez občasných pochybení. Večer 12. října četnický strážmistr Tomáš Cenek, reaktivovaný bývalý legionář sloužící na stanici v Hrabové, získal od dělníka, jehož jméno si opomněl zapsat, nalezený protistátní leták, jihž prý bylo v Hrabůvce rozházeno větší množství. Cenek však zjištění nahlásil až následujícího dne před polednem, údajně v domnění, že policejní ředitelství už je informováno z jiných zdrojů. Vzhledem k prodlevě se policii ani Cenkovu nadřízenému, vrchnímu strážmistru Sojkovi, již nepodařilo v Hrabůvce zjistit nic konkrétního.[29]

Ačkoliv zprávy o průběhu vyšetřování fašistických propagandistických akcí jsou obvykle poměrně skoupé na detaily, dá se usuzovat, že mužům zákona nezanedbatelným způsobem pomáhali informátoři. To byl nejspíše i případ uniformovaného policisty Zábranského, který 11. října hlásil, že se z blíže nespecifikovaného zdroje dozvěděl o letákové akci Národní obce fašistické (NOF), která měla vypuknout téhož dne a pro niž se údajně tiskly tři druhy letáků, jež fašisté hodlali rozšířit zejména mezi vojáky.[30] V této souvislosti je třeba uvést, že fašisté obecně počítali s určitou podporou z řad vojáků, kteří byli v důsledku mnichovských událostí náchylnější k radikalismu.

Pozornost zasluhuje forma gajdovské kampaně, jež kromě jasně srozumitelných antisemitských karikatur s oblibou používala letáky a plakáty s úředně působícím záhlavím, často se objevoval např. nadpis „Vyhláška“, jenž mohl v méně vzdělaných čtenářích působit dojmem, že se jedná o oficiální dokument. V jednom případě bylo použito záhlaví „Národní Mafie Praha“, jež odkazovalo na název odbojové organizace z doby první světové války. Výraz „Mafie“ měl být v daném kontextu chápán jako obecný symbol pro hnutí odporu, v tomto případě odporu proti židovství a pluralismu politických stran.

Krom pátrání po autorech a distributorech fašistických tiskovin policie rovněž monitorovala schůze a shromáždění Gajdových příznivců, jak dokládá mimo jiné poměrně podrobné hlášení o setkání členů NOF 26. října 1938. Zpráva popisuje postupný pobyt skupiny gajdovců v kavárnách Opera, Palace a Industrial, přičemž její autor zaznamenal i detaily ohledně oblečení přítomných, kteří byli částečně v občanském oděvu, částečně v černých košilích.[31] Sledování pravděpodobně prováděli neuniformovaní strážníci.

Fašisté ovšem se sledováním počítali a dokázali policejní agenty, kteří se často ani nesnažili působit nenápadně, snadno identifikovat, jak vyplývá ze záznamu o srazu Gajdovy Gardy[32] v hostinci U Jarky v Nové Vsi 23. listopadu 1938, kdy tři desítky extrémistů mimo zpěvu hymny NOF a vlasteneckých písní provolávali „ven se špiclem“ na adresu přítomného civilního strážníka Františka Zabloudila.[33]

Při sledování aktivit NOF příležitostně docházelo ke zmatkům a nedorozuměním, jak se přesvědčil civilní strážník Ladislav Piák, který během obchůzky 23. listopadu zjistil, že se v Katolickém domě v Přívozské ulici koná fašistické shromáždění za účasti asi stovky osob. Proto Piák použil nejbližší dostupný telefon a spojil se s policejním ředitelstvím, odkud dostal pokyn monitorovat průběh schůze. Po návratu ke Katolickému domu však narazil na dva uniformované kolegy, kteří mu sdělili, že schůze je řádně povolena a oni obdrželi rozkaz dohlížet na dění.

Po tomto zjištění se neuniformovaný policista osobně vydal na ředitelství, kde mu ale bylo řečeno, že žádnou schůzi nikdo neohlásil a tím pádem nebylo její uskutečnění povoleno. Proto se Piák urychleně vrátil do Přívozské ulice, shromáždění ale mezitím skončilo a jeho účastníci se již rozcházeli.[34]

Monitorována byla pochopitelně i činnost samotného Gajdy. V polovině listopadu pražská policie informovala ostravské kolegy, že podle důvěrných zpráv se Radola Gajda chystá navštívit Německo a jednat s tamními politickými představiteli, aby zmírnil dosavadní neshody mezi německými nacisty a českými fašisty a získal podporu pro své politické záměry. Zprostředkování Gajdovy cesty měli údajně na starost zubní technik Karel Žáček a major v záloze Ing. Bakeš, oba z Moravské Ostravy, kteří měli využít svých styků s velitelem oddílů SA v Opavě.[35] Jaká opatření přijala ostravská policie a k čemu vedlo její šetření, z pramenů nevyplývá.

I fašisté však paradoxně mohli být pro policii užiteční, jelikož v důsledku svého odporu k socialismu příležitostně udávali členy a sympatizanty KSČ. Například 13. listopadu 1938 příslušník NOF Kazimír Vanský z Michálkovic upozornil obvodního inspektora Františka Trochtu na chystanou komunistickou schůzi, jeho informace se však ukázaly jako nadsazené, na udaném místě totiž ve skutečnosti probíhala pouze interní pracovní porada stranických a odborových činovníků a nikoliv nepovolené veřejné shromáždění.[36]

Z některých dobových dokumentů vysvítá určitá nejistota jak, a zda vůbec, proti fašistům postupoval. Zpravodajské oddělení 8. divize se 5. listopadu dotazovalo Odbočky Zpravodajské ústředny[37] při Policejním ředitelství v Moravské Ostravě, má-li policie v uvedeném ohledu instrukce.[38] O týden později žádalo Presidium Ministerstva vnitra o sdělení, jaká opatření ostravští policisté v souvislosti s akcemi NOF přijali.[39]

Nutno doplnit, že radikálové se neomezovali pouze na agitační akce, docházelo též k výtržnostem, zaměřeným proti synagogám a majetku židovských organizací. Strážník František Odryska 12. listopadu oznámil, že téhož dne krátce po půlnoci čtveřice mužů zastavila na ulici hlídače Jana Konečného, pověřeného ostrahou synagogy v Žerotínově ulici, a zatímco jeden z neznámých se dal s hlídačem do řeči, ostatní nečekaně vrhli proti dveřím synagogy lahve, které se při dopadu roztříštily a jejich obsah znečistil vchod do chrámu. Jak se později ukázalo, jednalo se o zvířecí krev. Po činu se pachatelé dali na útěk.[40]

K závažnějšímu incidentu došlo o tři dny později v Tovární ulici v Mariánských Horách, kde neznámý útočník ve večerních hodinách vhodil oknem „výbušninu nezjištěného obsahu“ do židovské ubytovny, ve které v té době pobývalo zhruba padesát osob, převážně dělníků a učňů. Exploze lehce zranila dělníka Šalomouna Berkoviče a způsobila menší škody na interiéru.

Jako první z policistů se na místě činu objevil strážník Václav Sklenář, který během obchůzky zaslechl výbuch. V době jeho příchodu se kolem ubytovny již shlukly dvě desítky zvědavců, mezi nimi i svědkyně, která Sklenářovi sdělila, že krátce před událostí viděla dva muže s elektrickou svítilnou, kteří se podezřele rozhlíželi kolem sebe. Mimo několika detailů ohledně oblečení se však o vzhledu pravděpodobných pachatelů nepodařilo zjistit nic bližšího.[41]

Otázkou zůstává motivace útočníků. Dost možná se jednalo o zfanatizované Gajdovy sympatizanty, ale mohlo též jít o akci německých henleinovců nebo o spontánní akt zatvrzelého nacionalisty, přesvědčeného, že židovští dělníci připravují Ostravany o pracovní příležitosti. Podobný argument se během sledovaného období nezřídka objevoval v rozličných anonymních udáních a stížnostech, ať již na adresu Židů, či v regionu usedlých Němců, ojediněle i vyhnanců z pohraničí.

Jeden z anonymů, datovaný 7. prosince 1938, se týkal právě útulny v Tovární ulici. Pisatel, hlásící se ke svému češství a vymezující se vůči cizincům, rozhodně nepatřil mezi znalce českého pravopisu: „Proto naše české lidé nemaji co dělat, neboť ty židy z teho domů nám seberou všechna práce“.[42] O možné souvislosti mezi dopisem a pumovým útokem lze pouze spekulovat.

Specifického projevu vyhroceného nacionalismu se dopustila skupina vojáků 4. hraničářského pluku. Dne 22. listopadu se na strážnici v Přívoze dostavili tři místní živnostníci, kteří oznámili, že je několik vojáků vyzvalo k okamžitému odstranění německých nápisů z jejich podniků. Ještě, než mohli policisté zahájit pátrání, se objevila trojice vojáků, kteří se přišli zeptat, komu patřil dům, v němž se strážnice nacházela a kde byla též situována spořitelna označená německým nápisem.

Na dotaz strážníka Ladislava Fiedora vojíni sdělili, že dostali od četaře aspiranta Nohela z 2. roty 4. hraničářského pluku instrukce, aby vyzvali vlastníky a provozovatele dvojjazyčně označených firem k odstranění německých textů. Fiedor trojici zadržel, téhož dne večer si pak vojáky převzal poddůstojník jejich útvaru a celou záležitost poté patrně řešily armádní justiční orgány.[43]

Averze vůči Němcům a Polákům se příležitostně obracela i proti katolické církvi, v níž někteří viděli oporu Poláků. Michálkovický farář Václav Peter musel 20. října vyvracet fámy, podle nichž se během jeho pobytu u armády v době mobilizace v kostele konaly schůze polských aktivistů a byla zde umístěna tajná radiostanice.[44]

            Navzdory všeobecnému pomnichovskému úpadku morálky se stále našli lidé, kteří se odhodlali dát najevo nesouhlas s panujícími poměry a zejména s aktivitami NOF, byť tak mnohdy činili poněkud svérázným způsobem. Pisatel nedatované anonymní stížnosti sdělil policistům své rozhořčení nad agitačními akcemi NOF: „Což ten blázniví Gajda mislí že spasí republiku?“[45] V Myslbekově ulici se 8. listopadu objevily nápisy „Fašisté do kriminálu“, „Gajda do Palestyny“ apod. V polovině listopadu hlásil strážník Václav Pešice z hrušovského oddělení, že neznámý pachatel večer 10. listopadu vyvěsil na těžní věž jámy Oskar v Heřmanicích československou a sovětskou vlajku.[46] Někteří s určitou naivitou upírali své naděje k SSSR, objevovaly se kresby komunistických symbolů.[47]

            K problémům doby patřilo rovněž šíření různých poplašných zpráv a dezinformací, nezřídka v důsledku nedorozumění. Komická příhoda se stala Františku Juchelkovi, evakuovanému pracovníku tabákové továrny v Novém Jičíně, který koncem prosince na Masarykově třídě předváděl vojínu 15. pěšího pluku Rudolfu Žídkovi, jakým způsobem prý němečtí úředníci na Hlučínsku vymezovali státní hranici. Několik kolemjdoucích však z náhodně zaslechnuté části rozhovoru nabylo dojmu, že neznámý muž v doprovodu uniformovaného vojáka skutečně provádí rozhraničovací práce a že se chystá posun hranic. Přivolaný strážník Jan Gont se s Juchelkovým vysvětlením spokojil.[48]

            Nadřízené úřady nabádaly policii k co nejvstřícnějšímu přístupu k německým sousedům, panovala snaha nezavdat sebemenší příčinu ke konfliktům. Oběžník Zemského úřadu z 13. listopadu nařizoval: „Kdyby skutečně mělo v některém případě dojíti se strany německé k překročení delimitační čáry, ať již vojskem nebo ordnery, nebudiž z naší strany používáno zbraně a případ budiž likvidován prostřednictvím styčných důstojníků.“[49]O tři dny později následoval další oběžník, jímž Zemský úřad přikázal nečinit žádné potíže československým občanům německého původu, kteří usilují o vystěhování do Říše.[50] V závěru listopadu bylo přísně zakázáno vyvážet ze záborů majetky jednotlivých obcí, dokud nebudou definitivně upraveny poměry mezi ČSR a Německem.[51]

V rámci udržení dobrých vztahů s Říší bylo třeba prošetřovat stížnosti německých činitelů na údajné porušování práv Němců v ČSR, mezi něž patřilo například tvrzení zemského prezidenta z Opavy Rüdigera, že z podniků na Ostravsku jsou němečtí dělníci propouštěni ve výrazně větší míře než jejich čeští kolegové. Policie musela obvinění prověřit a informovat o národnostní a personální situaci ve významnějších regionálních továrnách.[52] Koncem roku se pro změnu řešila německá kritika ohledně „vzrůstání židovského vlivu v závodech“.[53]

            Navzdory snaze dávat alespoň navenek najevo benevolenci vůči zájmům a požadavkům nacistického Německa bezpečnostní orgány v rámci možností postupovali proti jedincům, kteří se provinili během Mnichovské krize, jak ilustruje záznam o vyšetřování účetního Vítkovických železáren Otty Demela, Němce z Fulneku, který během mobilizace neuposlechl rozkazu k ústupu a zřejmě úmyslně zůstal na své pozici až do příchodu německých jednotek, obsazujících pohraničí, jimž odevzdal svou pušku a výstroj.[54]

            Zatímco československé pořádkové složky se snažily nacisty „nedráždit“, přístup říšských orgánů k českým policistům byl méně ohleduplný. Koncem října došlo v Bílovci k zatčení policejního agenta Františka Vlčka, který přijel do německého záboru navštívit rodinu své přítelkyně. Důvod zatčení Vlčkovi nebyl sdělen. Jelikož dotyčný měl v dokladech uvedeno své civilní povolání zámečníka, mohli jej Němci podezírat ze špionáže a z pokusu zatajit svou totožnost, stejně tak se ovšem mohlo jednat o mstu za jeho dřívější činnost v bezpečnostním sboru.

            O incidentu informoval ostravskou policii nejprve otec Vlčkovy snoubenky, později též agentův spoluvězeň, František Karnovský z Velkých Albrechtic, kterého nacisté zatkli kvůli činnosti v národně socialistické straně. Po svém propuštění Karnovský 3. listopadu předal československým úřadům zprávu od Vlčka. Jelikož se poté hodlal vrátit k rodině do Sudet, žádal policisty, aby jeho totožnost zůstala utajena, jelikož v opačném případě mu samozřejmě hrozila další perzekuce.[55]

            Ani v polském záboru úřady nejednaly s československými státními příslušníky vždy zcela korektně, jak dokládá výpověď ing. Bedřicha Kubánka, jemuž polští pohraničníci při průjezdu územím Těšínska zabavili dvě civilní plynové masky, které měl ve voze. V listopadu polská finanční stráž zadržela Františka Koběrského z Heřmanic, údajně proto, že se u něho našla pistole. Jeho manželka ovšem tvrdila, že dotyčný žádnou zbraň nevlastnil.[56]

            Mimo bezpečnostně-politických problémů bujela v tehdejší komplikované společenské situaci i kriminalita. K závažným problémům patřily ilegální obchody s valutami. Hlášení z poloviny prosince zmiňuje případ z lokálního nádraží u Smetanova náměstí, kde zaměstnanci židovských obchodníků často skupovali polské a jiné zahraniční peníze.[57] Na tento i jiné podobné případy policisty nezřídka upozorňovaly anonymní udavačské dopisy, často patrně motivované protižidovskou averzí. Netřeba podotýkat, že ne všechna obvinění se potvrdila.

            Situace v Moravské Ostravě, ležící na rozhraní tří států a přeplněné uprchlíky, byla ideální nejen pro rozvoj černého trhu, ale také pro práci vyzvědačů. O nich se policejní spisy zmiňují jen výjimečně, přesto se lze setkat s poměrně zajímavými případy, mezi nimiž vyniká kauza Marie Juszynské.

            Ta 15. listopadu večer seděla v kavárně Elektra ve společnosti civilního strážníka Adolfa Juřici a jistého obuvníka, jehož jméno záznamy neuvádí, když se objevil neuniformovaný policista Evžen Potyš, který obuvníka a Juszynskou vyzval, aby ho následovali na stanici za účelem legitimování. Juszynská posléze ve stížnosti uvedla, že ji Potyš obvinil z ilegálního pobytu ve městě, odmítl její nabídku, že mu na místě předloží legitimaci, a vyhrožoval jí zatčením.

            Strážník Potyš se však hájil tím, že byl upozorněn na údajné styky Juszynské s polskými důstojníky během jejích nápadně častých cest na Těšínsko, proto chtěl dotyčnou nenápadně eskortovat na stanici, ověřit její totožnost a případně se pokusit zjistit o ní bližší informace. V dokladech Juszynské prý Potyš objevil několik nesrovnalostí, proto dokumenty přiložil jako důkazní materiál k hlášení o případu. Jeden z dokumentů, propustka k cestě do Německa, se ovšem za nejasných okolností ztratil. Civilní strážník Potyš nepřímo naznačil, že by jeho kolega Juřice mohl Juszynskou krýt. Znal totiž Juřiceho již z dob své služby v Českém Těšíně, kde prý dotyčný před nástupem k policii pracoval v německé firmě a stýkal se s členy SdP.

            Policejní agent František Matyšek, který dostal za úkol blíže prověřit Juszynskou, zjistil, že jmenovaná dosud nebyla vyšetřována ani trestána, nicméně často cestovala do Karviné a Orlové v polském záboru a nezřídka ve své domácnosti přijímala podezřelé návštěvy. Dále Matyšek konstatoval, že vyšetřovaná „jest považována za lehkou“.[58] O dalším průběhu kauzy již policejní spisy bohužel neinformují.

            Shrneme-li, jak se mnichovské události projevily na bezpečnostních poměrech v okolí Moravské Ostravy, musíme konstatovat, že dominantní problémy představovaly otázka uprchlíků z pohraničí a akce československých fašistů. Současně bylo nutno dbát na udržení korektních vztahů s Německem. Oproti tomu o razantnějších komunistických aktivitách se zkoumané dobové záznamy zmiňují jen okrajově. V oblasti kriminality zasluhuje pozornost nárůst ilegálních obchodů s valutami.

            Řadoví policisté se často dostávali do problematického postavení, daného politickou linií druhé republiky, kdy společenské zřízení směřovalo k autoritativnímu režimu a usilovalo o korektní vztahy s nacistickým Německem, zároveň se však pokračovalo v boji proti domácím radikálům i vyzvědačům.


[1] Obecně k situaci na Ostravsku viz NENIČKA, Lubomír : Druhá republika na Ostravsku 1938-1939. Opava 2010.

[2] Blíže k problematice uprchlíků v Moravské Ostravě viz např. HOMAN, Aleš : Moravská Ostrava jako útočiště uprchlíků z německého a polského záboru na podzim roku 1938. In:Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 21, 2003, s. 221-239.

[3] Od 22. listopadu 1938 zněl oficiální název státu Česko-slovenská republika. Přesto je v celém textu pro zjednodušení vždy užívána varianta bez pomlčky, která jednoznačně dominuje i ve zkoumaných dobových materiálech.

[4] Emil Bača se narodil roku 1882 v Palkovicích. Za první světové války sloužil v ruských legiích, později působil jako policejní úředník v Brně a Moravské Ostravě. Druhou světovou válku přežil v nacistických věznicích, zemřel roku 1954.

[5] Zemský archiv Opava (dále jen ZAO), Policejní ředitelství Moravská Ostrava (dále jen PŘMO), kart. 460, inv. č. 9108.

[6] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8740.

[7] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8683.

[8] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8683.

[9] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9452.

[10] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9108.

[11] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9426.

[12] ZAO, PŘMO, kart. 459.

[13] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 8222.

[14] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9059.

[15] Volbami autor patrně mínil plánovaný plebiscit ohledně připojení Hlučínska k Německu, který se nakonec neuskutečnil. Viz např. PAVELČÍKOVÁ, NinaPostoje obyvatel Hlučínska v letech politických zvratů (1931945). Slezský sborník 88, č. 4,1 990,  s. 280-295; PLAČEK, Vilém: Prajzáci aneb K osudům Hlučínska 1742–1960. Hlučín 2000.

[16] ZAO, PŘMO, kart. 459.

[17] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8604.

[18] Pojmem „Křišťálová noc“ je označován protižidovský pogrom, který se odehrál na území Říše (tedy i Rakouska a „Sudet“) v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Oficiální záminkou se stal útok židovského atentátníka na německého diplomata Ernsta von Ratha, k němuž došlo 7. listopadu v Paříži. Křišťálová noc si vyžádala kolem devadesáti obětí na životech a vedla k internaci zhruba 30 000 Židů v koncentračních táborech. V průběhu pogromu též došlo k poškození či zničení řady synagog a dalších židovských památek.

[19] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8639.

[20] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8884.

[21] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8902.

[22] Srov. GEBHART, Jan  – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 193 –1939: Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha 2004. Konkrétně ke zkoumanému regionu viz např. Gracová, BlaženaŽidovské obyvatelstvo Ostravska v období druhé republiky. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity sv. 153, č. 3, 1995, s. 73-87; PRZYBYLOVÁ, Blažena : Emigrace ostravského židovského obyvatelstva ve 30. a 40. letech 20. století. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity sv. 153, č. 3, 1995, s. 61-71.

[23] Obecně k činnosti fašistů v daném regionu viz NENIČKA, Lubomír"Narušitelé pořádku". Komunisté a fašisté v pomnichovské ČSR a jejich aktivity na Ostravsku.Slezský sborník 107, č. 4, 2009, s. 277-299.

[24] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8186.

[25] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8108/1.

[26] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8108.

[27] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8486/15.

[28] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8635/24.

[29] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8186.

[30] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8108.

[31] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8635.

[32] Blíže k této organizaci viz např. PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. Cheb 2009.

[33] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8762.

[34] ZAO, PŘMO, kart. 459.

[35] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8681.

[36] ZAO, PŘMO, kart. 459.

[37] Blíže k problematice zpravodajských ústředen viz STRAKA, Karel: Pokusy o integraci československého obranného zpravodajství z let 19291938 a příčiny jejich nezdaru. Část 1. In: Historie a vojenství 4/2006; Část 2. In: Historie a vojenství 1/2007. Dále viz též HERAJT, Tomáš. Historie policie v letech 1918–1945. Policejní ředitelství v Plzni. Praha 2010.

[38] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8524.

[39] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8635/25.

[40] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8680.

[41] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8693.

[42] ZAO, PŘMO, kart. 460.

[43] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8816.

[44] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8294.

[45] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8046. Policie na základě pisatelova udání začala prověřovat případy vhazování členských přihlášek Národní obce fašistické do poštovních schránek obyvatel.

[46] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8608.

[47]ZAO, PŘMO, kart.  435, inv. č. 8911.

[48] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9443.

[49] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8646.

[50] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8731.

[51] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8980.

[52] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9411.

[53] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9454.

[54] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 9039.

[55] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8330.

[56] ZAO, PŘMO, kart. 459.

[57] ZAO, PŘMO, kart. 459, inv. č. 8950.

[58] ZAO, PŘMO, kart. 460, inv. č. 9139.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a dvě