Josef Šustr se narodil 19. října 1878 v Daňovsi (též Daminěves, dnes součást obce Cítov) na Mělnicku. Ačkoliv byl po absolvování českého vyššího reálného gymnázia v Roudnici nad Labem v roce 1897 uznán „zralým ku návštěvě univerzity“, rozhodl se vstoupit do armády jako jednoroční dobrovolník. Dost možná původně jen zamýšlel odbýt si vojenskou službu před zahájením studií, nakonec však u vojska zůstal až do července 1906, kdy se v hodnosti poručíka 91. pluku rozhodl přestoupit k četnictvu.
Četnickou kariéru zahájil v Haliči, až v roce 1909 se vrátil do Čech a postupně velel oddělením v Klatovech a Mladé Boleslavi. Za první světové války jej čekalo nasazení na jižní frontě a roku 1916 služba v Dubrovníku, kde podléhal podplukovníku Karlu Skorkovskému, který byl později jeho velitelem v československém četnictvu. V roce 1917 se pak Šustr dočkal přeložení do zázemí, do Benešova a v únoru 1918 do Plzně, kde jeho primárním úkolem bylo zajištění bezpečnosti ve Škodových závodech.
Jeho jmenování do této klíčové funkce možná nebylo náhodné. Zemský četnický velitel v Praze, generál Václav Řezáč, totiž spolupracoval s domácím odbojem.[1] Nelze tedy vyloučit, že do Plzně cíleně vyslal člověka, jemuž mohl důvěřovat. Pokud Řezáč skutečně kalkuloval s Šustrovou podporou v případě státního převratu, rozhodně se nemýlil. Major Šustr na přelomu let 1918 a 1919 vyvinul enormní úsilí, aby zabránil sociálním nepokojům v Plzni a aby zajistil hladký průběh převzetí moci a kontinuitu bezpečnostní služby v národnostně smíšeném pohraničí. Angažoval se nejen v obvodu plzeňského oddělení, ale spolupůsobil též při personálním obsazování četnických stanic na Mariánskolázeňsku a Chebsku.
Po stabilizaci poměrů se major Šustr vrátil zpět do Benešova, zakrátko jej však čekalo povýšení a jmenování náměstkem zemského velitele, jímž byl v té době Šustrův nadřízený z dob služby ve Středomoří, Karel Skorkovský. Kvůli nákladům, jež by byly spojeny s opatřením bytu v Praze, byl Šustr po jistou dobu nucen dojíždět do Prahy z Benešova, kde žila jeho žena a syn, narozený v červenci 1919.
Navzdory nevalným finančním poměrům se Šustrova kariéra slibně rozvíjela. Nadřízení v každoročních relacích hodnotili jeho schopnosti veskrze kladně, i díky fyzické průpravě měl sportovně založený důstojník, který byl aktivním lyžařem, plavcem a jezdcem na koni i na kole, předpoklady k dalšímu postupu. Proto nepřekvapí, že v roce 1924 dostal úkol zastupovat nemocného zemského velitele a 1. dubna následujícího roku se dočkal samostatného velitelského místa, když mu bylo svěřeno Zemské četnické velitelství ve Slezsku.
Prakticky bezprostředně po převzetí úřadu musel Šustr čelit hrozbě v podobě série komunistických stávek, jejichž organizátoři se netajili úmyslem vyvolat rozsáhlé nepokoje a otřást společenským zřízením. Situaci navíc komplikoval fakt, že demonstrace probíhaly na rozhraní obvodů dvou zemských velitelství, což komplikovalo koordinaci zákroků četnictva. Stávka nakonec odezněla, jednak kvůli rezervovanému přístupu většiny nekomunistických dělníků, kteří se nenechali strhnout k radikálním akcím, jednak v důsledku razantního zakročení četnictva, jež se však naneštěstí neobešlo bez obětí na životech.[2]
Slezské zemské velitelství Šustr vedl až do jeho zrušení roku 1928. Po epizodním působení ve štábních funkcích v Bratislavě a Užhorodě se roku 1930 stal náměstkem generálního velitele Bohuslava Knoblocha. Mezitím jej ovšem potkal zásah do soukromého života, jelikož roku 1929 zemřela jeho manželka.
Po Knoblochově penzionování roku 1934 jeho dosavadní zástupce logicky stanul v čele četnického sboru. V příštích letech byl Šustr svědkem rostoucího národnostního a politického napětí, neodvratně směřujícího k válečnému konfliktu. Dostával na stůl hlášení o sílící agresivitě henleinovců v pohraničí, jíž museli jeho podřízení denně čelit. V posledních dnech první republiky mu připadla smutná úloha řečníka na pohřbu četníků zabitých nacisty, který se konal 17. září 1938 ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov). Tento pietní akt zároveň představoval symbolickou tečku za jednou érou dějin četnictva i za kariérou generálního velitele, jehož zakrátko čekalo penzionování.
[1] Viz Klečacký, Martin: Generálmajor Václav Řezáč - četnickým důstojníkem z monarchie do republiky. Almanach ze VII. konference policejních historiků, Praha 2012.
[2] Viz Bartečková, Ivana: Činnost četnictva během stávky v ostravsko-karvinském revíru na jaře 1925. Almanach ze VII. konference policejních historiků, Praha 2012.
2025 ©