Během druhé poloviny 30. let 20. století se československé pořádkové složky musely, zejména v národnostně smíšených příhraničních oblastech, pod vlivem politického vývoje stále více věnovat nejen potírání kriminality, ale též boji se sílící hrozbou nacismu. To s sebou neslo i určité organizační reformy, k nimž patřilo krom založení Stráže obrany státu (SOS) a budování nových policejních úřadů také posilování takzvaných Odboček Zpravodajské ústředny (OZúS), specializovaných policejních útvarů, které plnily rozvědnou a kontrarozvědnou funkci.[1]
Z daleka ne všichni představitelé četnictva coby početně nejsilnější složky prvorepublikového bezpečnostního aparátu vítali změny s nadšením, mnozí v nich viděli nežádoucí zásah do vlastních pravomocí[2] a příležitostně docházelo k ostrým kompetenčním sporům, na nichž patrně nesli svůj díl viny představitelé policie a četnictva, jak dokládá i níže popsaný incident.
V poslední lednový den roku 1938 se na četnickou stanici v Rossbachu (dnes Hranice u Aše) dostavil policejní inspektor Alois Sedláček,[3] pracovník plzeňské OZúS, který si od velitele stanice praporčíka Hořčičky vyžádal informace o místním učiteli tělocviku Josefu Zeidlerovi, narozeném roku 1908 ve Vildštejně (dnes Skalná). Po zjištění Ziedlerovy adresy policista prozradil, že učitel je podezřelý ze špionáže ve prospěch nacistického Německa, konkrétně z předání dokumentů o opevnění v okolí Stříbra Hitlerovým agentům.
Na Hořčičkovu nabídku, že četnictvo pomůže se Zeidlerovým zatčením, Sedláček odvětil, že má rozkaz od vyšetřujícího soudce provést zákrok bez zbytečného rozruchu, takže podezřelého zajistí sám se svým řidičem a ašským policejním inspektorem Braunem.
Toto rozhodnutí se ukázalo jako ne zcela optimální, jelikož Zeidler se při zatýkání pokusil o útěk k nedaleké státní hranici. Poté, co inspektor Sedláček vypálil za prchajícím ránu z pistole, tento mírně zavrávoral, ale záhy pokračoval v běhu a dosáhl říšského území dříve, než policisté mohli nějak zakročit.[4]
Okresní četnický velitel v Aši Karel Kopper v relaci o uvedeném případu poznamenal: „Spatřuji v tom taktickou chybu, že si měl onen policejní orgán vyžádati k výkonu služebního aktu četnickou asistenci. Zdejší obyvatelstvo respektuje jen četníky.“ Policisty prý místní populace považuje za obyčejné státní úředníky, „kdežto v četníku vidí vojáka, jemuž se obává vzepříti.“
Velitel Četnického oddělení Cheb štábní kapitán Vacovský doplnil, že policisté, zejména pak pracovníci zpravodajských ústředen, „konají často zákroky v obvodech četnických stanic bez četnické asistence a mnohdy i bez vědomí četnictva vůbec,“ což vede k případům útěků hledaných osob za hranice, jež jsou někdy doprovázeny střelbou.[5]
Vacovského tvrzení vyvolalo určité překvapení na Zemském četnickém velitelství v Praze, které velitele chebského oddělení vyzvalo, aby doložil konkrétní případy naznačeného selhání policistů. V odpovědi z 8. února 1938 Vacovský připomněl incident z 11. prosince předchozího roku, kdy čtveřice chebských policistů prováděla domovní prohlídky v Eichenbergu v obvodě Četnické stanice Libštejn (dnes Libá) bez vědomí místních četníků.
Jistý Josef Lüftner, který měl být vyšetřován pro „podezření ze zločinu vojenské zrady a loupeže lidí,“[6] se pokusil před policisty utéct, jeden ze strážců zákona jej však pronásledoval a několikrát za ním vystřelil. Těsně po překročení hranic se Lüftner zhroutil, „událnivě vysílením.“ Střelba přilákala patnáctičlennou skupinu členů SA (Sturmabteilung, nacistická polovojenská organizace) z Hohhenbergu, kteří následně zaujali postavení u příhraničního mostu přes Ohři a nějakou dobu vyčkávali dalšího vývoje. O těchto událostech se však libštejnští četníci dozvěděli až později od obyvatel Eichenbergu.
Dále Vacovský zmínil policejní zákrok – četnictvu předem neohlášený – proti profesionálnímu zloději Arnoštu Kozovi z 13. září 1937, k němuž došlo v obvodu Četnické stanice Tršnice. Zločinec byl při pokusu o útěk zastřelen policistou Veselým.
Po obdržení Vacovského zprávy Zemské četnické velitelství vyhodnotilo dřívější tvrzení šéfa chebského oddělení o častých selháních policejních orgánů jako „přehnané a neodůvodněné.“ Štábnímu kapitánu Vacovskému bylo důrazně připomenuto, že podle předpisů „musí býti všechny služební údaje pravdivé a spolehlivé.“[7]
Ačkoliv Vacovský ve svém původním hlášení neschopnost policie patrně poněkud zveličil, nelze jeho ani Kopperovým argumentům upřít určitou dávku logiky.
Přizvání četnictva k policejním zákrokům by jednak zvýšilo početní převahu zatýkajících, jednak by policisté, kteří v popsaných případech obvykle pocházeli z Plzně, Aše či Chebu, získali v četnících zasvěcené průvodce, kteří dobře znali poměry ve svých obvodech a mohli tudíž přispět cennými radami. Na druhou stranu lze však pochopit i snahu policejních orgánů zatýkat henleinovské aktivisty pokud možno bez většího rozruchu, aby nedošlo k zavdání příčiny k nacistickým protestům či výtržnostem.
Najít jednoznačné východisko tedy v žádném případě nebylo snadné. O tom, že se nejednalo o jediný kompetenční spor mezi policií a četnictvem na Ašsku, svědčí záznam Státního policejního úřadu Aš z 23. dubna 1938, který s určitou nelibostí reaguje na „četnické vyšetřování v policejním obvodě“. Podobné konflikty mezi dvěma bezpečnostními sbory, jejichž vzájemný poměr byl legislativně nedostatečně vymezen a jejichž unifikaci se navzdory řadě návrhů nepodařilo prosadit, tak znesnadňovaly boj proti nacistickému nebezpečí.
[1] Blíže viz např. Karel STRAKA: Pokusy o integraci československého obranného zpravodajství z let 1929–1938 a příčiny jejich nezdaru. Část 1. In: Historie a vojenství 4/2006, Část 2. In: Historie a vojenství 1/2007. Praha 2007, s. 4–15; Tomáš HERAJT: Historie policie v letech 1918 – 1945. Policejní ředitelství v Plzni. Praha 2010.
[2] K četnické kritice vzniku SOS viz Ondřej KOLÁŘ: Formování Stráže obrany státu v obvodu Četnického oddělení Cheb. In: Studentské historické sešity II. Olomouc 2010, s. 181–195.
[3] Později po druhé světové válce popraven na základě obvinění z kolaborace. Viz HERAJT: Cit. d.
[4] Národní archiv (dále jen NA), Zemské četnické velitelství Praha (dále jen ZČV), kart. 187.
[5] NA, ZČV, kart. 187.
[6] Loupeží lidí je patrně míněna účast na pokusu o únos politického odpůrce nacismu do Německa. Dochované archivní materiály četnické provenience ze západočeského pohraničí dokládají několik takových případů, jejichž oběťmi byli zejména emigranti z Říše. Na únosech se podíleli jak henleinovci, tak příslušníci nacistických organizací z Německa.
[7] NA, ZČV, kart. 187.
2025 ©